eSeznam.cz

Jedná se o vytrvalou bylinu, která se může dožít až padesáti let, což je na rostlinu dost, nemyslíte? Na jejím krátkém stvolu vyrůstá růžice listů, které jsou řapíkaté, oválné a svraštělé. Jejich délka je obdivuhodná. Pohybuje se v rozmezí od tří až do třiceti centimetrů. Růžice je pak místem, odkud vyrůstají hrozny zvonkovitých květů. Ty už nedorůstají do takové délky jako listy. Jejich délka zůstává stejná jako u těch nejkratších listů, tedy kolem tří centimetrů. Mají zelenobílou, fialovou nebo modravou barvu. Ten, kdo by snad zatoužil potom uvidět mandragoru kvetoucí, si musí počkat do jara. Co se týče plodu, této byliny, tak těmi jsou kulovité nebo oválné bobule oranžové barvy. Tyto bobule se mohou pochlubit výrazným aromatem a v jejich dužině se nachází velké množství malých semen. Mandragoru lékařskou poznáte podle silného, dužnatého vidlicově rozvětveného kořene, který je pro ni charakteristický. Tento kořen navíc občas připomíná dokonce lidské tělo a může být v hloubce až jeden metr.

Je to planá rostlina teplého pásu, může se sice objevit i severněji, ale spíš opravdu výjimečně. U nás je její výskyt vzácností. Její pěstování by však mohlo být úspěšné. V Americe a jižní polokouli byste však mandragoru lékařskou hledali marně. Právě skutečnost, že tvar kořene této rostliny se podobá tělu člověka, je jedním z důvodů, proč si získala pověst nejzázračnější rostliny. V dřívějších dobách byly známy dva druhy evropského pokřínu, konkrétně pokřín mužský a pokřín ženský. Trhat mandragoru, bych vám však neradila, prý je to smrtelně nebezpečné. Rostlina by kvůli tomu asi hrozivě křičet nezačala ani byste kvůli ní neohluchli, ačkoliv tomu lidé až do středověku věřili, ba co víc považovali to za skutečnost. Určité poměrně velké riziko by však sbírání zmíněné byliny beze sporu představovalo už právě proto, že pokřín obecný je jedovatý.

A co vlastně slovo mandragora znamená? Její název se většinou odvozován od slova mandra řeckého původu. Význam tohoto slova je zajímavý nebo spíš dokonce legrační. Znamená totiž chlév nebo dobytek. Je tomu tak nejspíš proto, že pokřín obecný je jedovatý pro hospodářská zvířata. Zároveň je tady však ještě teorie, podle které je název byliny odvozen od výrazů, které znamenají „omamná látka“. Představte si, že jeden z názvů mandragory najdete i v Bibli, coby jablíčko lásky. Čertovské, či satanovské jablíčko, psí jablko, kořen satanův, dokonce i ďáblova varlata, zemské jablko nebo zemský mužíček. Všechna tato sousloví jsou synonymy mandragory. Jedna jediná bylina, navíc jedovatá, a tolika různými způsoby ji lze pojmenovat.

Ten kdo si myslí, že mandragora lékařská lidem v minulosti k ničemu nebyla, leda snad k tomu, aby někdo její pomocí otrávil sousedovi krávu ze závisti nebo když se mu chtěl pomstít, se velice mýlí. Pro obyvatelé starověkého Egypta i Palestiny byla mandragora rostlinou lásky. Pokud vás zajímá, ve kterých z biblických knih se o ní píše, tak jsou to knihy Genesis a Píseň písní. Řekové ji zase používali jako afrodisiakum. O léčivých účincích pokřínu obecného se píše už v Eberském papyru, který vznikl zhruba v roce 1550 před naším letopočtem. Jelikož má tato rostlina narkotické účinky, stala se antickým anestetikem. Sám Hippokratés ji doporučoval k léčbě nemocí žlučníku. Další významní filozofové jako anestetikum nebo jako lék na hadí uštknutí, bolest hlavy, či epilepsii. Zahuštěnou šťávou z mandragory lékařské se ve spojení s ječnou moukou tišilo bolest kloubů a svalů. Samostatně pak tato šťáva, pochopitelně zahuštěná, používala jako mast na spáleniny, otoky nebo pohmožděniny. Řekové navíc tuto bylinu zasvětili bohyni lásky, Afroditě. O mandragoře se také říkalo, že dokáže velmi pomoct plodnosti. Název ďáblova varlata dali této bylině Arabové. V dobách Plinia žvýkávali mandragoru pacienti před operací, aby rostlina otupila jejich bolest a uspala je. Odsouzenci na smrt oběšením nebo dokonce ukřižováním pili mandragoru coby víno podávané na houbě. Když visel na kříži sám Kristus, dostal místo zmíněného vína, napít octa, což říká i Bible. Mandragora způsobuje spánek, který se podobá smrti. Římané však chtěli mít jistotu, že ukřižovaní doopravdy zemřou a nebudou pouze omámení, proto začali těla ukřižovaných probodávat kopím. Potkalo to také Ježíše.

Evropané využívali ve středověku mandragoru jako odvar ve víně, který sloužil jako hypnotikum nebo anestetikum. S její pomocí se léčila také neplodnost, ale pouze ženská. Byla rovněž součástí čarodějnických mastí navozujících vidiny, neboli halucinace, a dokonce po nich bylo možné i létat. Nejspíš právě proto se tato rostlina německy jmenuje v překladu čarovné zelí. Mandragora získala také svůj lidový název, který zněl šibeničník. Jelikož se věřilo, že pod šibenicí je jediné místo, kde může růst a ke všemu na to místo musí ještě kápnout moč nebo semeno oběšeného. Jedním ze středověkých mazání na vředy byl právě roztlučený kořen pokřínu obecného smíšený s medem a mlékem. Při sběru mandragory bylo zapotřebí dodržovat přísné předpisy. Alespoň to tvrdila pověra, která trvala již od dob starověkého Říma. Opovážlivec, který mandragoru vykopal, mohl za svou troufalost zaplatit i životem. Mohl ho totiž usmrtit strašlivý křik démona, jež údajně sídlil v kořeni. Aby tedy odvážný sběratel vůbec přežil, musel být vykonán celý magický rituál, během kterého musel místo člověka zemřít pes. Mandragora lékařská sice není o nic víc psychoaktivní než jiné rostliny z čeledi lilkovitých. Na vzdory tomu byla považována za bylinu s výraznou magickou mocí.

Jako zajímavost na závěr bych ráda zmínila, že magický rituál, o němž byla řeč v předcházejícím odstavci se pokoušel provést i samotný císař Rudolf II. Habsburský v mistrném podání Jana Wericha ve slavném a oblíbeném českém filmu „Císařův pekař“.

Krystyna Kędziorová