eSeznam.cz

Dnešní článek jsem se rozhodla věnovat také jedním z přátel. Kamarádi, o kterých bude řeč, se sice poněkud liší od těch lidských, protože neumějí mluvit a chodí po čtyřech, místo po dvou, zato jsou však velice věrní, oddaní a pro své pány jsou doslova nepostradatelní. Už jste určitě poznali, že článek se bude týkat psů. Přesněji řečeno půjde o vodící psy. O ty, kteří doprovázejí nevidomé na všech jejich cestách, usnadňují jim život, jsou zkrátka jejich pomocníky, stálými společníky i přáteli. Možná někteří z vás viděli a vzpomenou si na televizní film „Alma“, ve kterém se právě díky takovému psovi, tedy vlastně fence jménem Alma, setkali dva lidé, z nichž každý už něco ztratil.

A jaká je historie této živé zdravotní pomůcky? První písemné zmínky o využití vodících psů pro zrakově postižené pocházejí z let 1916 až 1917. Zemí, která se může pochlubit svým prvenstvím ve vycvičení prvních vodících psů je Německo. Prvními majiteli těchto psů byli vojáci, kteří bojovali v  1. světové válce a které bojové plyny, jež byly během této války využívány, připravily o zrak. A jakou že to rasu potkala taková čest, že z ní pocházejí první psi tohoto druhu? Jelikož se cvičilo v Německu, kdo jiný by to mohl být než Německý ovčák. První organizace pro výcvik těchto zvířat však již nevznikla v Německu, nýbrž ve Švýcarsku. Bylo to v roce 1928.

Vodící psi mají pro nevidomé a zrakově postižené opravdu velký význam, neboť jim v podstatě nahrazují oči. Díky nim a jejich schopnostem jsou tito lidé mobilnější, lépe vnímají. Navíc jim tato pomůcka umožňuje bezpečně se pohybovat nejen v prostředí, které znají, ale také v cizím. Je samozřejmé, že pes, který je předurčen pro plnění tak náročné a zodpovědné funkce, musí nejdřív podstoupit dokonalý výcvik. Je skutečně nutné věnovat výcviku mimořádnou pozornost. Na každou chybu takového psa, totiž jeho nevidomý majitel může doplatit svým zdravím, dojde-li ke zranění, ba i životem v případě, že by se třeba střetl s tramvají nebo s jiným dopravním prostředkem.

O tomto druhu psů platí, že musí umět všechno, co umí běžní psi a ještě něco navíc. Takže pochopitelně i oni se učí poslouchat a dělají řadu testů. Když má normální pes tohle za sebou, tak pro něj obvykle výcvik končí, pro budoucího slepeckého psa, však nikoliv. Toho naopak čeká další, tentokrát již odborný výcvik, který je ještě daleko náročnější a intenzivnější, než ten základní. Mnoho z vás by jistě zajímalo, co takový odborný výcvik zahrnuje a co všechno musí pes, který jím projde, zvládat. Především je nutné, aby splňoval zvukové povely, takové jako jít, jít vpřed, jít dál, zastavit, zabočit, zatočit, ale taky nastoupit do dopravního prostředku a vystoupit z něj. Na zvukový povel musí kromě toho hledat cestu, zebru, poštovní schránku, dveře, schody a spoustu dalšího. Rovněž obcházení a označování překážek patří k dovednostem vodícího psa. Ať už by šlo třeba o překážky výškového, zemního, postranního charakteru, úzká místa nebo cokoliv jiného. Pes dokonce musí dokázat zabránit tomu, aby jeho majitel šel dál, pokud mu hrozí nějaké nebezpečí. Pochopitelně je nutné, aby uměl udržet směr a to nejen při přechodu přes silnici, ale také během chůze po chodníku, po nástupišti atd. Je jasné, že se celá věc neobejde bez toho, aby bylo možné psa ovládat vodítkem při obracení.

Jelikož výcvik vodícího psa trvá déle než u běžného psa, tak i jeho předávání si přirozeně žádá víc času. Podle mého názoru, je to důležité období, jak pro klienta tak pro psa. Nejdůležitější a nejvýznamnější je, aby se mezi psem a jeho novým pánem vytvořila harmonie. Aby nevidomý psa přijal a aby se ten pes stal právě jeho spolehlivým pomocníkem, společníkem, a zároveň přítelem. Daný člověk se musí naučit psovi bezmezně důvěřovat a totéž platí i pro psa. Z těch dvou se zkrátka musí stát sehraný tým.

Pokud znáte někoho nevidomého, nebo někoho, kdo je zrakově postižený, ale nechce si pořídit vodícího psa, protože se obává, že by to pro něj byla příliš velká investice a že na to nemá dost peněz, ujistěte ho, že nedostatek finančních prostředků v žádném případě není překážkou. Asistenčního vodícího psa totiž zaplatí sociální odbor místního úřadu toho města (obce), kde postižený bydlí a to v plné výši. Jen tak pro zajímavost, výcvik takového psa stojí kolem dvou set tisíc korun českých. Tento druh psa je mimo jiné výjimečný i tím, že je jediným speciálně vycvičeným psem, za kterého jeho majitel nejen že nezaplatí ani korunu, ale navíc může dostávat i příspěvek na výživu svého pomocníka. Konkrétně se jedná o osm set korun českých.

Nyní bych ráda uvedla několik ras, které se hodí pro roli vodicího psa. Víme už, pravděpodobně prvním vodicím psem v historii vůbec byl Německý ovčák. Jenže zkuste si představit, že by tahle rasa byla jediná, která by zastávala tuhle funkci. V tom případě by si možná obyčejní zdraví lidé ani nemohli takového psa koupit. Uznejte, že by to bylo vůči nim poněkud nespravedlivé. A tak není divu, že mu pomáhají ještě jiná plemena. Nikde však není psáno, že pes musí být za každou cenu velký, aby z něj mohl být asistenční vodící pes, který bude svého pána nebo paní doprovázet, ukazovat mu cestu a pomáhat mu. Konkrétně k psům, kterých se využívá jako psů pro nevidomé, patří například Zlatý retriever, Flat coated retriever, Goldendoodle, Bílý švýcarský ovčák, ale také třeba Královský pudl a mnoho jiných. Nelze také nezmínit Labradorského retrievra. Právě tato rasa se mimochodem objevila v titulní roli Almy ve stejnojmenném filmu, který jsem dřív zmínila.

Dovolím si na závěr článku uvést krásný citát, jehož autorem je Antoine de Saint-Exupéry. Tento citát zní takto: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Tato slova jsou nejen moudrá, ale i pravdivá. Snadno se může stát, že nevidomý „vidí“ mnohem lépe, než někdo, kdo má oči na první pohled zcela zdravé.

Krystyna Kędziorová