eSeznam.cz

Všichni máme přátele, a tak všichni dobře víme, že i ten nejlepší přítel nás někdy může docela slušně zkritizovat a snížit nám tak sebevědomí. Stejně je tomu i v případě našeho vnitřního hlasu. I on nám někdy dává rady typu, abychom se nikam necpali, neupozorňovali na sebe a některé věci raději vůbec nezkoušeli dělat, protože jiní lidé je dokáží udělat daleko lépe. V tu chvíli je přítel ten tam a stává se z něj spíše přísný soudce a kritik. Jinými slovy to náš přítel se svou starostlivostí o nás začíná trochu přehánět. Kvůli stupňující se kritice pak ztrácíme veškerou jistotu a přirozenou víru v samých sebe. Pokud Vás vnitřní hlas varuje jen před něčím špatným, co by mohlo uškodit Vám nebo lidem ve vašem okolí, dejte si říct. Ale pokud si připadáte jako dítě, které se klepe strachy, aby něco nezkazilo a nedostalo vynadáno od svého rodiče, je načase jej trochu usměrnit. Jestliže to neuděláte, smiřte se s tím, že se od svého odborného kritika ještě někdy dočkáte pochvaly, neboť i kdyby se Vám něco povedlo sebelépe, Váš vnitřní hlas jen poznamená, že by se to dalo udělat daleko lépe. Naopak bude velice štědrý, co se týče kritiky. Jakmile něco pokazíte, už uslyšíte slova, že bylo od začátku jasné, jak to dopadne a podobně. A my pak máme pocit, že jsme ze všech lidí nejmenší, nejslabší a nejbezmocnější.

Jak strašák, kterého nosíme v sobě funguje, víme všichni. Zato málokdo ví, proč nás stále pronásleduje a proč je na nás tak přísný. Vnitřní kritický hlas se vytváří již během dětství. Děti jsou povinné poslouchat své rodiče i jiné osoby, třeba učitele ve škole. Všichni tito lidé jsou pro děti přirozeně autoritami. Právě ze souborů názorů a mínění nejrůznějších autorit vzniká ten strašák, který nás v pozdějším věku neustále kritizuje. Je naprosto normální, že rodiče chtějí, aby jejich dítě dbalo o čistotu, dobře se učilo, bylo poctivé, statečné atd. Nikdy by to však nemělo rodičům přerůst přes hlavu. Nechci tím rozhodně podporovat názor, že rodiče by měli dětem všechno dovolovat, souhlasit se vším, co dítě dělá, stále ho jen chválit. Dokonce jim namlouvat, že jsou nejlepší, všechno zvládnou a dokáží. Za žádných okolností na ně nezvýšit hlas a uhodit je považovat za vrchol krutosti. Podle mého názoru lidé, kteří se při výchově svých dětí řídi těmito „zásadami“, jsou na nejlepší cestě vychovat ze svého potomka rozmazleného ješitného a bezohledného sobce a náfuku. Názory a rady rodičů by děti rozhodně neměly podceňovat a brát je na lehkou váhu. Naopak by se jimi měli řídit a nechat se rodiči vést, protože díky tomu se později budou daleko lépe orientovat v životě. Budou vědět co a jak dělat, jak se chovat k ostatním lidem a další věci, bez kterých se v běžném životě nelze obejít. Ale i v případě výchovy a nařízení rodičů platí, že ne všechno musí brát člověk vždycky vážně. Chci tímto jenom upozornit na to, že i rodiče jsou jen lidé a mohou se mýlit a i jim se může stát, že špatně poradí. Proto by mělo být každému člověku již od raného dětství dáváno najevo, že mýliti se je zcela lidské a v žádném případě není nutné se trestat za to, když něco neúmyslně spleteme nebo pokazíme. Mnohem důležitější je se z každé chyby poučit a dělat pak všechno proto, aby se tato konkrétní chyba už neopakovala. Takhle nějak by měl náš vnitřní hlas působit. Je-li tomu jinak, člověk se potýká celý život s úzkostí, sám sebe nutí dělat to, co je správné podle jiných, i když jemu osobně se to nelíbí ani trochu a už vůbec se mu do toho nechce. Jenže co si má ten chudák počít, když ten hlas v jeho hlavě pořád mele svou.

Jediná možnost, jak se toho věčně kritizujícího žvanila zbavit je zastat se sám sebe. Pokud se někomu stalo, že ho jeho vnitřní hlas už úplně zblbnul, je třeba trpělivosti a taktiky, které dané osobě pomohou se s problémem vypořádat. Každému z nás už se v životě nejednou stalo, že se na nás někdo ošklivě podíval jen tak bez důvodu. V tu chvíli vyrukuje vnitřní hlas s tím, že je to naše vina, protože jsme se dejme tomu nevhodně oblékli. Není však vhodné, abychom místo odpovědi pokorně sklonili hlavu a uznali, že náš kritik má pravdu jako vždycky, ale abychom naopak přesvědčili sami sebe, že nijak špatně nevypadáme ani jsme nic špatného neudělali a ten člověk, co se na nás ošklivě podíval, se možná toho dne jenom špatně vyspal. Tato situace by klidně mohla být přirovnána ke stání u soudu. Tam je také vždy přednesená žaloba, ale hned po ní následuje obhajoba a nikde není psáno, že právě žalující strana musí proces vyhrát. Tak se tedy klidně dejte do hádky s žalobcem, kterým je v tomto případě Váš vlastní vnitřní hlas a směle se obhajujte. Určitě mnohokrát vyhrajete. Zároveň se připravte na to, že protivník se tak snadno nevzdá a připomene Vám nějaký zádrhel z minulosti, za který se stydíte, například, že jste se k někomu nezachovali právě nejlépe nebo jste mu dokonce nějak ublížili. Nikdo není dokonalý a i to se může stát. Tady je ovšem jen jediná možnost a sice odpustit sám sobě a pokračovat v životě.

Když jsme šťastni a daří se nám, zdá se, že náš vnitřní hlas ztichl a někam zmizel a my si v tu chvíli myslíme, že napořád. To je ale zdání, které klame. Tento kritik je velmi vytrvalý a než se nadějeme, je zpátky i s novými výčitkami. Zase nám začne nalhávat, že jsme k ničemu a že všechno špatně dopadne. Nadobro ho vyhnat ze svého života je téměř nemožné. Raději se snažme jej přijmout a brát ho tzv. s rezervou. Neřídit se pouze jeho radami a přistupovat k nim jako k zákonu, který je třeba plnit.

Neměli bychom ale také zapomenout, že máme jeden vnitřní hlas, který to s námi vždycky myslí dobře a který se vyplatí poslouchat vždycky a za všech okolností. Tím hlasem je naše svědomí. Já osobně vnímám svědomí jako Boží hlas v člověku. Bůh prostřednictvím svědomí sděluje člověku, co je dobré a co ne. Co je pro něj prospěšné a co mu naopak škodí a tím ho před zlem ochraňuje.

Jak se ale vypořádat s tím negativním vnitřním hlasem? Podle slov psychologa Toma Diesbrocka je dobré svůj vnitřní hlas nějak pojmenovat a tykat mu. Díky tomu budeme mít od něj odstup a nebudeme z něj mít strach. Dalším způsobem, jakým lze kritika zmást a zastavit je napsat si třeba tu nejčernější myšlenku, či sebehodnocení na papír, následně ten papír roztrhat na malé kousky a vyhodit oknem.

Dovoluji si Vám teď poradit, poslouchejte své svědomí a na ostatní hlasy ve Vaší hlavě se vykašlete. Možná si od začátku kladete otázku, proč jsem si vybrala jako téma dnešního článku zrovna vnitřní hlas. Tak já Vám to na závěr prozradím. Podle mého názoru totiž neustále kritizující vnitřní hlas může být příčinou nejedné nemoci, poruchy a potíže, bez ohledu na to, zda se jedná o problém tělesný nebo duševní.

Krystyna Kędziorová