I když trochu vadila neznalost jazyka, pokaždé jsme se domluvili. Po jednom velice dlouhém a únavném pochodu napříč ostrovem zrovna nikdo nejel. Bylo poledne a vedro. U kostelíku tekla voda a stálo tam auto s mladým párem a dítětem. Byli to Rusové na dovolené. Sami se nabídli, že nás 30 km do Pafosu odvezou.

Byli velice milí a stali se našimi dobrými duchy, protože nám v těžké situaci pomohli ještě jednou. Byla siesta, žádné auto a najednou v protisměru auto, otočilo a staví u nás a oni to naši mladí Rusové! Končila jim dovolená, tak se jen tak projížděli a konali dobré skutky.

Ovšem završení našeho putování stálo za to. Po náročném pobytu v horách, kde jsme zažili kroupy a vyplavený stan, po nocích na divoko v přírodě a s pocitem, že ten batoh už je součástí našeho těla, jsme měli dva poslední dny a ty jsme chtěli věnovat koupání a odpočinku.

Šli jsme podél pobřeží a mávali jako o život. Všude byly tanky a cisterny, nikde volná příroda a přístup k moři. Ještě ke všemu dopravní špička a dvou stopařů si nikdo nevšímal. V prachu cesty jsem už měla rozkousané rty, šla jsem s hlavou dolů a očima hledala, jen malý kousek, kde by se dalo přespat. Po 15 km se pomalu stmívalo a vedle nás zastavil červený otlučený džíp. Seděla v něm žena. Vysvětlila jsem jí, že hledáme nějakou přírodu na postavení stanu. Ochotně nám nabídla, že o něčem ví. Nasedli jsme na korbu a jeli jsme. Cestou se žena stále smála a ptala se, zda nám nevadí zvířata. Napodobila prase, koně, slepice a jinou domácí havět a dál stoupala do hor. Už byla tma, takže jsme neviděli, kam jedeme, a začínali jsme mít strach, zda není šílená. Dokodrcali jsme se před nějakou farmu s velkou bránou a nápisem Ranč. A za plotem se ozývaly hlasy zvířat. Valeri, tak se Němka jmenovala, tam měla ustájené koně a s majitelem nám domluvila, že můžeme přespat u ohrady. Ráno prý pro nás přijede v sedm. Postavili jsme stan a uléhali s myšlenkou, že jestli Valeri nepřijede, čeká nás pěší túra z hor.

Ráno nás probudilo slunce. Za plotem několik druhů zvířat i pštrosi. Sbalili jsme se a s nadějí se dívali na cestu. Před sedmou hodinou Valeri skutečně přijela a odvezla nás k moři.

Poslední dny jsme si tak užili u moře. Na autostop na Kypru nedáme dopustit. Je pravda, že jsme nikoho jiného stopovat neviděli, tak asi proto si nás hleděli.

Zdenka Křístková