Po pěti letech jsme se nastěhovali a narodil se nám syn. Jelikož manželka má k dětem velmi vřelý vztah, zažádali jsme o svěření dalšího dítěte do pěstounské péče a v roce 2005 nám bylo vyhověno. Má tři roky. V domácnosti jsme měli celkem rozdělené úlohy - Žena byla matkou na plný úvazek, mým úkolem bylo vše ostatní – veškeré dodělávky domu, terénní úpravy, chodníky a podobně. Jelikož bydlíme na „větrné hůrce”, koketoval jsem také s představou pořízení větrné elektrárny.

Doposud nemáme vlastní zdroj pitné vody a jsme ještě stále napojeni na rodinný vodovod tety, která bydlí v sousedství. Z tohoto důvodu jsem začal v tom osudném roce 2007 kopat vlastní studnu. Nejdřív mechanicky do hloubky asi 5 metrů. Očekáváná voda se bohužel někde vytratila. Bylo mi doporučeno kopat ručně (prý vodní prameny jako i veškerá příroda se brání strojům a mechanice), a tak jsem studnu vykopal ručně až do hloubky 12 metrů. Protože i v této hloubce se voda objevovala jen v minimálním množství, určitě bych pokračoval a kopal dál. Veškeré moje aktivity ale skončily v roce 2007.

Stejně jako každý den jsem i toto ráno něco před pátou hodinou vyjížděl do práce. Jezdíval jsem na jízdním kole asi 3 km. Chtěl jsem tímto vyvážit sedavé zaměstnání a udržovat své tělo v kondici. Pak jsem obvykle pokračoval autobusem. V tento den jsem bohužel ujel na kole jenom asi 300 metrů.

Další události si nevybavuji, znám je pouze z vyprávění, a proto předávám slovo mé manželce.



V tento osudný čtvrtek v dopoledních hodinách přijel k nám manželův nadřízený z železáren a sdělil, že manžel měl těžký úraz a je hospitalizován ve fakultní nemocnici v Ostravě na jednotce intenzivní péče. Popisoval, že manžel přijel ráno do práce a telefonicky si u svého šéfa domlouval zástup. Říkal, že cestou na kole do práce spadl po srážce se zajícem. Zlehčoval svou situaci a říkal, že ho trochu bolí hlava. Ve skutečnosti měl zlomenou lebeční kost a silné krvácení do mozku. Kdyby ráno v zaměstnání nesdělil tyto údaje, vůbec bychom nevěděli, jak k úrazu došlo, jelikož následně si už z této doby nic nepamatoval ani doposud nepamatuje. Místo úrazu jsme objevili nedaleko od domu. Ležel tam mrtvý zajíc a opodál byla krev.

V práci duchapřítomní kolegové odvezli manžela do nemocnice. Jelikož bylo nepříznivé počasí a helikoptéra nemohla přístát, byl převážen sanitou do ostravské nemocnice. Cestou zkolaboval.

Po přívozu do Ostravy byly provedeny 2 operace, první urgentní, druhá pro zhoršování stavu z důvodu extremního otoku mozku. Pro těžký zdravotní stav byla léčba pouze konzervativní. Bylo nám sděleno, že medicína již nemá co nabídnout, a tak po 10 dnech byl převezen ze vzdálenější Ostravy na oddělení ARO do spádové nemocnice.

Z bezvědomí se probral po 25 dnech. Postupně nabýval vědomí, ale lékaři byli velmi skeptičtí, jelikož u pacienta nebyl zaznamenán sebemenší pohyb. Když nám lékař u nemocniční postele tento fakt sděloval, manžel měl ruku položenou podél těla na prostěradle a vztyčil prostředníček. Byl to důkaz, že nás vnímá, a že dovede i reagovat.

Jeho návrat do života neskutečně zkomplikoval zlatý stafylokok - bacil, který se šíří v nemocničním prostředí a je velmi těžké ho z oslabného organismu odstranit. I z tohoto důvodu byl manžel po celých 6 měsíců i na neurologické jednotce intenzivní péče neustále v izolaci, s teplotou a antibiotiky. Termín plánované operace /plastika kalvy/ se posouval na neurčito, lékaři nechtěli riskovat nákazu kostí zmíněným kmenem. Byli jsme informováni, že existují pacienti, u kterých se bacil nepodařilo odstranit... Díky Bohu, nebyl to náš případ.

V květnu fakultní nemocnice provedla úspěšnou operaci – nově zhotovený kostní implantát tělo přijalo bez komplikací a hlavě se vrátil původní tvar. Vyrovnal se vnější i vnitřní tlak v mozku a tímto došlo k výraznému zlepšení psychického stavu. manžel poprvé od svého úrazu řekl 3 souvislé věty.


Z lékařského hlediska je on „malý zázrak” - což konstatovali čtyři na sobě nezávislí lékaři. Asi také vědí, že:



Těšíme se na pokračování našeho příběhu „se šťastným koncem”.

V současné době již chodím, mluvím, píšu příspěvky na internet a dělám vše pro návrat do společnosti.

A tímto končí prozatím můj příběh.

Daniel