Naskládala jsem tam tedy sebe a své věci. Dříve než za mnou spolužák Radek zavřel dvířka, domluvili jsme se, že až začnou škrábat na dvířka, tak je prudce otevřu, vylezu a s úsměvem řeknu: „Dobrý den, paní učitelko.“ Jak jsem si tak pohodlně seděla v té skříňce se zapnutým notebookem a otevřeným souborem českého jazyka pro případ zapisování, najednou zazvonilo. Úča vešla do třídy, kde byla jen spolužačka Petra. Úča se tomu divila, kde všichni jsou. Petra, jak bylo domluveno, řekla, že neví. Najednou začali přicházet ostatní ze záchodu a vylézat lidi ze skříňí a z podlavic. Škrábání se neozvalo. Tak jsem si dělala zápisky jako všichni ostatní, akorát ve skříni.

Zbývalo 10 minut do konce hodiny, když najednou řekl Radek: „Už vylez.“ Vylezla jsem tedy ze skříně, pozdravila zděšenou paní učitelku a než mi oznámila, že mi napíše nepřítomnost ve vyučování, jsem jí řekla: „Ale já tady byla a zápisky mám.“ Otevřela jsem tedy svůj notebook a zápis z hodiny jí ukázala. Nakonec se začala i ona smát a vše mi prošlo hladce. Něco podobného se nám podařilo zopakovat u několika kantorů během těch krásných tří let našeho společného studia.

Zuzka Chamulová