Třeba na začátku svého bydlení v Třemošnici. Jedna starší paní a zároveň obyvatelka domu, kde jsem zahajoval žít svůj nový život, po vyčerpávajícím ošetřování svého nemocného muže a posléze jeho následné ztrátě, přišla nejen o manžela, ale i o rozum, který přestal správně pracovat a poroučel jí vytvářet situace, které byly ostatním možná k smíchu, avšak mnohdy její žití dost komplikovaly.    

Vždycky jsem uměl v noci usnout a dopřát tělu důležitý odpočinek. Málo vjemů mne dokázalo vzbudit a přerušit krásné bezvědomí. Jakýkoliv hluk nemohl přerušit můj spánek a bohužel ani světlo mne neumělo probudit. Nepochopitelný, avšak mnohokrát zažitý důvod mého alarmu je s určitostí přítomnost a pohled kohokoli na spokojený výraz mého spícího obličeje.

To ráno, asi v šest, mě tento pocit probudil. Sen o tom, jak je někdo u mé postele a jeho pohled zkoumá mou tvář, mě donutil očima zamžourat. Pootevřel jsem víčka a uviděl stojící postavu. Následný vytřeštěný pohled identifikoval v siluetě paní Alžbětu. Uklidnil jsem svůj šokem vyburcovaný mozek a po chvíli uvažování jsem se zeptal: „Paní Kučerová, je brzo ráno, co se děje?“ Její bezelstná odpověď mi do nenávratna zahodila z úst všechny nadávky. S výrazem bezbranného tvorečka prohlásila: „Mně je smutno, pojďte si povídat!“ Chtělo se mi brečet, ale zmohl jsem se jen na milý úsměv a odpověď: „Běžte si ještě lehnout, je brzo ráno.“ Odešla, ale za půl hodiny, se tato scéna opakovala. Moje odpověď teď zněla nervózněji, ale pro změnu jako prosba: „Ještě chvilku si běžte lehnout.“ Vůbec jí nevadila moje výmluva a s půlhodinovou pravidelností se ještě dvakrát její návštěva opakovala. Ten týden jsem pak tři rána paní Alžbětě vysvětloval, že je na rozhovor brzo. Páté jitro jsem spánek předstíral a čekal na cvaknutí kliky, jež ohlašovalo budíček v podobě paní Kučerové. Když se to ráno zastavila stará paní u mé postele, otevřel jsem oči a vyslechl její prosbu. Jen jsem odsunul své tělo na vzdálenější stranu postele a pro ni snad opravdu věrohodně a bezelstně jsem nadzdvihl za roh svou deku. Vzniklým prostorem jsem ji okatě lákal na postel vedle sebe. Mé pozvání: „Tak pojďte, budeme si povídat“, ji očividně zaskočilo.

Nejen, že mojí nabídku nepřijala, ale s veselým úsměvem zmizela ve dveřích. Víc se její ranní návštěvy neopakovaly. Od této chvíle jsem pro paní Alžbětu člověk, který jí a jejím malérům trochu rozumí. Díky této lekci se snažím jednat vždy v klidu a s pokorou. Není pro mě problém, pokud odpověď znám, vysvětlit komukoliv a cokoliv s úsměvem. Třeba jen to, proč ovladačem televize nejde zvolit divákem oblíbený pořad právě teď jen proto, že zrovna tento krásný seriál nikde nevysílají. Díky svému stavu jsem se naučil vážit si každého okamžiku prožité chvíle. V neposlední řadě jsem pochopil, že je každý člověk možná jiný, avšak právo na to jak žít má i on.

Josef Tirmantinger