jsem ale ignorovala a snažila se žít dál. Nastupovala jsem do mateřské školky, když jsem začala mít období „Aspíckých“ projevů. Pamatuji si, že první den jsem se držela rámu dveří ve školce a křičela, že do školky jít nechci.

Nějak jsem nejspíš zatlačila slzy a vkročila do první třídy. Byla jsem tam s mojí kamarádkou. Byla to vlastně moje první kamarádka z dětství. Znali jsme se, takže jsme se spolu celé dny bavily a hrály si, ale měly jsme spolu trošku divný vztah. Já jsem jí pořád k něčemu naváděla, abych se jí pak mohla vysmát. Asi po pár měsících se od města přistěhovala další holčička, a hned jsme byly tři. Nevím přesně, jak se to zlomilo, ale asi ve třetí třídě jsem začala být oblétaná. Jednu dobu jsem se kamarádila s holčičkou, která mi lhala do očí, a klukem, který mě naváděl k naprostým hloupostem, takže mě i vyhodili ze školky, protože jsem po spolužačce hodila tác s horkou polévkou. Ty moje nápady byly opravdu různé, ale vždycky divné.

Začala jsem chodit do první třídy, jenomže jsem se nějak tak nevnímala a skončila zase jako outsider. Byla jsem chytřejší než ostatní děti. Už jsem uměla psát, plynule číst a počítat do více než oni. Učitelky mě chválily, ale já byla v něčem jiném horší. Neustále jsem opakovala slova, co se mi líbila. Také jsem vykřikovala, nestyděla jsem se opravdu nic. Byla jsem taková asi do třetí třídy, ale ve čtvrté se to všechno zlomilo. Omezila jsem se na jednu kamarádku, s ostatními jsem nemluvila. Začala jsem o sobě více přemýšlet, měla deprese a stranila se ostatním. Začala mnou nenáviděná šikana, neuměla jsem se bránit, spolužák mě několikrát do dne mlátil do hlavy a já ani muk. V páté jsem už nemluvila vůbec, celý den jsem většinou proseděla vedle počítače a měla kamarády přes internet. Začala jsem si psát deník a od té doby jsem naprosto v pohodě.