Málo kdo se spokojí s tím co má a to ještě většinou z důvodu že jim to musí stačit nebo jsou s tím spokojeni pro svou lhostejnost. Chceme mít všeho víc a přitom nemáme nic, přesto si nárokujeme i to co není naše.

Kde jsou hranice naší

• zodpovědnosti?
• Tolerance?
• Lásky???

Nechtít po druhých lidech to, čeho nejsme sami schopni. Měli bychom se nebát a vyhledávat  nové a nové zkoušky, blahodárné pro naše největší překážky na cestě k úspěchu. No a láska…ne láska k sobě samotné /mu, nýbrž k druhým. Z ní pramení každý vzrtah ve vesmíru. Jak moc necháváme svět kolem sebe měnit k nenavrátitelnému stavu naprosté deformace, ve kterém se již nyní nacházíme.

Samozřejmě je jednoduší dělat že se nás to osobně netýká. Budeme dělat, že nevidíme devastující vliv lidské ruky. Stop! Jednoho dne až budeme života znalí, ušlechtilejší a staří, nás začne usvědčovat nejlepší advokát na světě, vlastní svědomí.

…Dávat si jednoduché otázky vede jedince k rozvaze… Rozvaha vede k činům a činy k lepším zítřkům…

Otevřeme více oči, poněvadž jsme slepí k nepořádku kolem nás. K nepořádku, který se pomalu, ale jisto jistě mění v devastující skládku. Lidé až příliš zpohodlněli, než aby tvořili nehmotné, ale za to věčné hodnoty života. Je mi už nyní líto našich dětí do jakého chaosu se to zrodili. Někdo může říct, že přeháním, ale raději budu přehánět než litovat něčeho, co již nenavrátím…Tak přemýšlejme, konejme a žijme!!!

Pavel Novotný