Ještě před deseti lety bylo možné v zařízeních ústavní výchovy potkat zdravotní sestry, které docela malým dětem bránily v jejich touze po doteku, pohlazení a přitulení. „Neberte je do náruče!“ hartusily, „nebo si nám na to zvyknou a budou to chtít pořád.“

Doteky vyvolávají emocionální vazby, které děti rozvíjejí se svými rodiči nebo jinými blízkými osobami podílejícími se na péči o dítě. Tyto vztahy jsou rozhodující pro blaho dítěte i pro jeho vývoj v oblasti emocionální a sociální. Ačkoliv souvislost mezi chyběním pozitivních zážitků tepla, blízkosti a spolehlivých vztahů v nejranějším dětství a psychickou deprivací je známá už půl století, teprve nedávno byl proveden rozsáhlý psychologický výzkum, přinášející opodstatnění pro budování vztahů raného dětství na základě vzájemných dotyků. Dotyky znamenají důležitý prvek pro další vývoj dítěte. Autoři výzkumu řadí dotyky ze strany klíčových osob v raném dětství do třístupňové škály: bezpečné, nikoliv bezpečné a působící zmatek. Dítě, prožívající blaho bezpečných dotykových projevů, je důvěřivé k okolí a bezpečný dotyk vnímá jako jistotu v okamžicích stresu. Má také dobré zázemí pro vlastní průzkum neznámého prostředí. Děti, které prožívají nejisté, nebezpečné či matoucí dotyky, jsou bázlivější a nečekají, že jim rodiče nebo jiné osoby v jejich blízkosti, podílející se na péči, pomohou ve stresových situacích.

Je přirozené, že dítě vnímá pozitivní i negativní vztahy v rodině, a že se kvalita vztahů odpovídajícím způsobem otiskuje v jeho budoucím psychickém vývoji. Pro případ stresujících životních okolností si dítě vytváří hierarchii vztahů podle síly opravdových emocionálních zážitků. Vztahy na základě dotyků – ač v různých kulturách mohou mít různé formy – se vyskytují úplně všude.

Ukazuje se, že pobyt dítěte v raném dětství v sociálním zařízení mimo rodinu zvyšuje riziko pozdějších poruch chování. Dotyky, uštědřované střídajícími se osobami, které neberou ohled na preference dítěte a vyvolávají nejistotu vztahu, se obracejí v pozdější agresivitu, asociální chování a jiné formy spojené se sociálním a výchovným selháváním. Podobně se mohou v této situaci ocitnout děti vyrůstající v extrémní chudobě nebo rodinách s nepřátelskými vzájemnými vztahy, ovzduším strachu či abúzu drog.

Vztahy vytvářející se prostřednictvím dotyků v raném dětství ovlivňují přístup dospělých při vytváření sociálních vztahů, počítaje v to i vztah ke svým vlastním dětem. Zdá se, že vzory přístupu k dětem se přenášejí z generace na generaci. Existují studie, které sledují chování dospělých k dětem na základě chování jejich rodičů k nim, když byli docela malí: bezpečně se cítící děti jsou v dospělosti citlivější k vlastním dětem.

Co však platí univerzálně, malé děti jsou mimořádně zranitelné v chladném prostředí izolace od rodiny. Jejich vývoj je ohrožen. Pro děti se zdravotním postižením to platí dvojnásob. Proto je pravděpodobnější, že děti opuštěné na základě smrti rodičů, nemoci, násilí nebo migrace se s těžkými okolnostmi svého života lépe vyrovnají, dostanou-li se do odpovídajícího prostředí, například pěstounské rodiny.

S ohledem na dobrý vývoj dětí se v současnosti dostává do popředí také sanace rodin a jejich doprovázení, aby dostali šanci i biologičtí rodiče, kteří nemají zkušenosti se zacházením s malými dětmi a snadno v rodičovských rolích selhávají.

Dotyky – klíčový prvek pro uspořádání světa malých dětí – se začleňují do pozdější zkušenosti a nikdy se neztrácejí. Naopak, mají vždy výrazný podíl na vytváření silných vazeb a úspěšné integraci jedince či skupiny do společnosti.