Nejprve musíme zjistit, kdo jsme, co chceme a co můžeme chtít. Tedy co sami zvládneme a pak si v rámci těchto „mantinelů“ můžeme užívat plody naší svobody. První věcí, před kterou bychom se měli mít na pozoru je to, když někteří lidé tvrdí  že život „máme ve svých rukách“, a že tedy člověk „má šanci“. Sami ho možná nikdy neměli, možná se jim jen  povedlo z těch komplikací dostat,  nebo se jen dobře narodili. Zvláště ti druzí, jako by tedy měli právo k tomu říci něco, co má váhu a co by mělo být obecnou pravdou. „Podívejte se na mě… žil jsem „neadekvátně“, ponaučení bylo „bolestné“, výsledek je „ohromující“, ale zvládl jsem to díky Bohu a žiju!“ No jo, ale samotný fakt že někdo je v daném okamžiku svého života víceméně šťastný a spokojený automaticky nedokazuje, že každý člověk může být šťastný. Škoda, že se nemůžeme zeptat těch co „z ničeho upletli bič“ a těch co to nezvládli. Kamarád ze střední spáchal v 23 letech sebevraždu a předtím pár let ujížděl na pervitinu. I když se často choval nepřístojně, měl jsem ho rád. Tak se společnosti a sám sebe ptám: měl šanci na dobrý život? Zpackal si ho  sám? Málo se snažil? Měl slabou vůli?… A nebo využijeme útěku  do sociálních věd a řekneme, že za to mohou rozvrácené vztahy v jeho rodině, špatní  kamarádi (třeba já), mizerná škola, mizerná životní perspektiva, mizerný život? A co třeba geny? Není možné, že už při početí se nám na hýždě vyrazí expirační lhůta (záruční doba) a někdo se holt narodí jako „zmetek“ a někdo jako vítěz? Pro vítěze je snadné i příjemné  postavit se na stranu lidského ducha, protože tím tleská hlavně sám sobě a tomu jak to zvládnul jenom  on sám, ale kde je pravda? Pravda mnohdy bolí, ale rozjasňuje mysl a rozšiřuje obzor myšlení. Není ukrytá hlouběji, někde, kde ji ani nejsme schopni hledat? Tam, kde ani nedostaneme tu očekávanou odpověď? Nezbývá  nám tedy než žít tak, jak sami  umíme  a jakou nám život dává šanci. Maraná Tha

Pavel Novotný