I toto onemocnění má svou historii

Slovo autismus vymyslel a poprvé využil švýcarský psychiatr Eugene Bleuler v roce 1911. K vymyšlení mu posloužilo řecké synonymum pro slovo já nebo sám. Toto slovo mu mělo usnadnit popsat potíže schizofreniků. Přesnější popis autismu byl zjištěn (ten, který známe dnes) teprve v roce 1943 psychiatrem Leem Kannerem. Tento lékař pozoroval v Baltimoru jedenáct dětí, které spojoval nedostatek zájmu o druhé. Ve stejné době prováděl Hans Aspeger podobné výzkumy ve Vídni. Tento muž je však dnes spojován především s Aspergerovým syndromem, který je lechčí formou autismu. (Zmíním se o něm později.) Kvůli 2. světové válce však byly jeho články a další práce neznámé a teprve v polovině devadesátých let byly znovu objeveny.

Příčina tohoto bohužel nevyléčitelného onemocnění nebyla dosud objasněna. Podle odborníků by ji mohla způsobovat genetika, infekční nemoci nebo mozková poškození. S největší pravděpodobností však jde o kombinaci uvedených faktorů. Autismus postihuje především chlapce. Nemocní dávají všeobecně přednost samotě než pobytu ve společnosti. O jiné osoby nejeví zájem a jejich reakce na citové bývají pasivní. Komunikují minimálně. Útěchu nehledají dokonce ani u vlastních rodičů, což neznamená, že tito lidé své rodiče nemilují. Pouze projevují své city, řekněme, méně běžným způsobem. Řeč některých autistů může být zpočátku stejná nebo podobná jako u zdravých dětí, později se však objeví potíže. Stává se,že postižení opožděnou řeč, zůstanou němí, nebo opakují všechno, co slyší. Často je pro ně jednodušší dorozumívat se pomocí malovaní obrázků, psaní vzkazů. Tento způsob neverbální komunikace však není příliš vyhovující pro jejich okolí. Mimika a gesta autistů jsou totiž velmi těžko pochopitelná, proto je tak náročné pochopit o co danému člověku vlastně jde. Takové nepochopení u něj obvykle vyvolává hlubokou frustraci a vede k depresím i sebepoškozování. Navíc tito lidé nejsou schopni se příliš ovládat, proto mají sklony také k slovním výbuchům a sebezraňujicímu chování. Sociální odcizení bývá důvodem toho, že si postižení vytvářejí své vlastní imaginární přátele.

Na případné onemocnění autismem by mohly rodiče upozornit mimo jiné tyto skutečnosti: dítě neslyší na svoje jméno, neukazuje na předměty s nadšením, nepoužívá oční kontakt, nerado mluví, nejeví zájem o ostatní děti a nechce si s nimi hrát. Nadšení u něj vyvolávají hračky, které nosí pořád při sobě. Pokud dítě něco chce, žádá o to křikem a afekty. Kromě toho používá zvláštní pohyby, jakým je například chůze na špičkách. Nemá potřebu se předvádět. Je schopno dělat jednu věc pořád dokola (zhasínat rozsvěcovat světlo, seřazovat autíčka), ale u ničeho nevydři dlouho. Jsou spokojení ve stále stejném prostředí a se stejnými lidmi. Jedná se o tzv. Neměnnou rutinu. Používají také stále stejných pohybů, které odborně nazýváme sebestimulací. (kývají se nebo neustále pohybují rukami i nohami). Nesnášejí, když jim někdo jejich rutinu naruší.

Při diagnostikování autismu se nebere ohled na příčinu vzniku, nýbrž na poruchy chování. Před definitivním určením diagnózy musí být. provedeno psychologické a psychiatrické vyšetření. Během těchto vyšetření se zkoumá hlavně, zda jde skutečně o autismus, a také postižení centrálního nervového systému a další souvislosti, aby se vyloučilo, že se nejedná o jinou nemoc somatickou nebo dědičného původu.

Vědci zjišťují, že pozitivní vliv na autistické jedince mají přetlakové komory. Provedli výzkum, během kterého zavřeli děti na čtyřicet hodin do přetlakové komory. Výsledkem bylo zlepšení očního kontaktu, vnímání a komunikace s okolím u postižených. Zatím však není zcela jisté, že nešlo pouze o přechodný efekt. Spousta rodičů využívá alternativních terapii. Mezi takové terapie patří například Vojtova metoda. U té se však spekuluje, není-li pro nemocného příliš velkou zátěží. Nezpochybnitelný úspěch v léčení má pravidelná pedagogická péče. Ta pomáhá postiženému dítěti pochopit svět kolem sebe, aby jím nebylo pohlceno. Podaří-li se toho dosáhnout alespoň částečně, naděje na zlepšení stavu je velká. Speciální péče přispívá nejenom k menším problémům s chováním, ale také k vzrůstu IQ a větší samostatnosti. Autistickým dětem často vyhovuje systém odměn. Vhodnou odměnou pro ně mohou být například knihy, obrázky, hračky nebo třeba sladkosti.

Podle Světové zdravotnické organizace WHO je autismus rozdělen do tří kategorii:

1. Autismus
2. Atypický autismus
3. Aspergerův syndrom

První kategorie onemocnění se týká celý tento článek, proto bude nyní řeč pouze o následujících dvou. Při atypickém autismu jsou některé části vývoje méně narušené než u klasického. Může se jednat o lepší sociální a komunikativní dovednosti. Nemusí se rovněž vyskytovat stereotypní zájmy. Aspergův syndrom má hodně společného s klasickým autismem. Postižení mají potíže s komunikaci a společenskými vztahy. Obtíže s mluvením jsou však obvykle menší. Navíc tito lidé mají to „štěstí“, že nebývají mentálně opoždění.

Pro snadnější a rychlejší vyrovnání se s autismem jsou postiženým i jejich rodinám k dispozici nejrůznější odborné poradny, zdravotnická zařízení nebo organizace, které se zabývají přímo autismem, například The World Autism Organization (WAO) v překladu Světová autistická organizace, nebo u nás APLA - Asociace pomáhající lidem s autismem, aj. V každé z těchto organizací (poraden) Vám ochotně poradí, jak postižením lépe bojovat.

Krystyna Kędziorová