Ale ouha – muzikoterapie je něco jako „Dobrý duch vánoc“. Všichni o něm mluví, všichni ho znají, ale ještě ho nikdy nikdo neviděl. Přesně tak jsem si připadala já, když jsem začala pátrat po instituci, organizaci, odborníkovi, který by byl ochoten tento druh terapie provozovat s naší dcerou. Bohužel bez valných úspěchů. Došlo to tak daleko, že jsem sama osobně absolvovala dva kurzy muzikoterapie (jeden intenzivní víkendový a jeden rozložený do tří seminářů). Ale ani to mě neposunulo nikam dál.

Až se na nás po několika letech usmálo štěstí a Martinku jsme zapsali na muzikoterapii v Motýlku (www.motylek.org). Dnes jsou to dva roky, co ji navštěvuje. To nejdůležitější, co jí to přináší je pocit, že je v něčem dobrá. Že jí něco jde. Že umí něco trošku více než ostatní děti. A tenhle pocit je zvláště u „nestandardních“ dětí nesmírně důležitý.

Abyste věděli, v čem spočívá taková muzikoterapie, co to obnáší a vůbec další podrobnosti, vyzpovídala jsem našeho kamaráda Vladimíra Jelena, který právě hodiny muzikoterapie v Motýlku vede.

Vladimíre, prosím Tvá osobní definice muzikoterapie?

Muzikoterapie je pro mě způsob, jak nenásilně, pomocí zvuku a hudby, rozvíjet v dětech schopnosti, které jsou jinou formou nedostupné nebo by zůstaly skryté. Rytmus, melodie, hudební i nehudební zvuky, aktivní zapojení dítěte do vytváření hudby, hra na tělo, tanec…, ale především radost a zaujetí dítěte pro toto muzicírování – to vše využívám k tomu, aby se mi děti otevřely a já mohl nenásilně rozvíjet jejich schopnosti a dovednosti.

Proto při práci s dětmi jen málo využívám pasivní, poslechovou formu muzikoterapie. Vyhýbám se i používání a poslechu některých nástrojů, které se v mnoha muzikoterapeutických praxích běžně užívají. Tato forma vyžaduje velké odborné znalosti z oblasti psychologie a jiných lékařských oborů, zkušenost a především obrovský respekt a pokoru před účinky hudby a zvuku. Myslím,že je velmi složité (jestli vůbec možné) zjistit, jak zvuky ( např. zvuk tibetské mísy aj.) působí na psychiku jednoho konkrétního člověka v konkrétním okamžiku. Já tedy využívám nejvíce edukační složku muzikoterapie. Děti milují pohyb, tanec, aktivní podílení se na hudbě a v tom vidím obrovský potenciál pro práci na jejich rozvoji.

Proč jsi zvolil právě muzikoterapii jako druh pomoci a služby dětem?

Hudba má v mém životě veliký význam. Věnoval jsem se jí odmalička, studoval jsem ji, byla a částečně i nadále je, mou profesí. Po té, co jsem začal pracovat s dětmi, to byl nejsnazší způsob, jak se jim přiblížit. Hudba má v životě dětí a při jejich vývoji nezastupitelné místo. Nejsou zatíženy předsudky a vlivem okolí, tudíž se dokáží z hudby bezprostředně radovat, bez ohledu na to, jestli zpívají či hrají falešně nebo nerytmicky. To až později, pod vlivem kritického posuzování okolí i jiných vlivů se v mnoha lidech vytváří jakýsi blok a strach třeba si jen zazpívat. Kolik lidí dnes řekne „ Já zpívat neumím,“. Ale o to je přeci úplně jedno. Zpěv je úžasný dar, který lidi dostali do vínku a kterého je škoda se jen tak vzdát, jenom proto, že to nesvedu dokonale. Setkávám se s mnoha rodiči a vím, že mnozí vůbec nezpívají právě z tohoto důvodu. To je škoda nejen pro ně, ale i pro jejich děti.

Jaké máš vzdělání v oboru?

Bohužel v oboru muzikoterapie neexistovalo dříve v ČR žádné ucelené vzdělání (v současné době nabízí UK několikasemestrové studium muzikoterapie, ale určené pouze pro odborníky z oboru psychologie a speciální pedagogiky).

Vystudoval jsem státní hudební konzervatoř, absolvoval jsem mnoho různých kurzů zaměřených na muzikoterapii a její metody a samozřejmě si doplňuji vzdělání samostudiem.

S jakým druhem postižení ses u svých klientů setkal?

V péči jsem měl nebo mám děti s diagnózou Downův syndrom, autismus, mentální retardace, DMO, poruchy komunikace, logopedické poruchy.

Pověz mi obecně, jak a jaké cíle si stanovíš u svých klientů?

Pro mě je důležitá spolupráce s rodiči. Ti někdy už přicházejí s představou o tom, čeho by chtěli za pomoci muzikoterapie u svých dětí dosáhnout. Jiní se jen domnívají, že by jejich dětem mohla právě muzikoterapie pomoci, jen netuší, co od toho mohou očekávat.

Když se setkám s novým klientem, tak uskutečníme několik zkušebních sezení, abychom si na sebe zvykli a já zjistil, k čemu inklinuje, čeho mohu při své práci využít z jeho osobních předpokladů, kde je asi tak největší problém a jaké prostředky bude nejlépe použít.

Důležité jsou také postupně získávané zkušenosti s jednotlivým druhem postižení.

Mám velkou radost z každého byť maličkého pokroku u dítěte se kterým pracuji, ale největší radost mám z jeho radosti. Někdy se však stává, že zjistím, že tomuhle konkrétnímu dítěti neumím nijak pomoci – ať už z důvodu nízkého věku,formy postižení, mých omezených schopností nebo prostě proto, že hudba není možná tím pravým klíčem k jeho dušičce.

Každé dítě je jiné a každé je osobnost. Co platí a funguje u jednoho, to u toho druhého nezabírá – byť se jedná o děti se stejnou diagnózou, se stejným druhem postižení. Nikdy není nic stoprocentně dáno. Stanovím si sice cíl, ale cestu u každého dítěte postupně hledám, vlastně společně hledáme. Chvíli nám to může jít spolu jako po másle, postupujeme mílovými kroky vpřed, dítě báječně spolupracuje. Potom může přijít období stagnace a bojkotu jakékoliv spolupráce. Naštěstí to funguje i naopak.

Nedá mi se nezeptat na klienta, kterého znám samozřejmě ze všech dětí nejlépe, a to na naši Martinku. Má kombinované postižení – mentální retardace s poruchou komunikace (smíšenou dysfázií). Znáte se už téměř dva roky. Jak hodnotíš to období?

Martinka je hodně silná osobnost a právě také hodně střídá to „dobré“ a „horší“ období. Vyzkoušel jsem na ni asi opravdu všechny možné metody a prostředky. Martinka má navíc opravdu schopnost někdy dokonale maskovat své pocity. Dnes si troufnu říci, že většinou poznám i bez verbální komunikace, co ji dělá dobře a co ne. Ale rozhodně mě nenechává v klidu. Jsem u ní neustále ve střehu, nevím, čím mě příště překvapí a stojí mě občas dost úsilí udělat s ní kus práce. Rozhodně se nenechá do ničeho natlačit, takže se stávám pomalu mistrem úskoků a malých nevinných lstí.

(pozn.autora – jako matka jen dodám, že to zvládá přímo báječně, protože Martinka si hodiny s Vladimírem opravdu užívá)

Jaký je zájem ze strany rodičů o tento druh služby? A jaké jsou ohlasy?

Na jednu stranu mě velmi těší, že zájem je veliký, na druhou tu cítím velkou zodpovědnost. Rodiče, kteří pečují o dítě s postižením často zoufale hledají jakoukoliv možnost, jak mu pomoci. O to se snažím omezenými možnostmi mnou nabízené formy muzikoterapie i já.

Jsou rodiče, kteří mi dávají zpětnou vazbu tím, že mi sdělují následné dojmy dítěte - co vypráví doma nebo jak si naše společné písničky zpívají všichni společně.

Měl jsem například dívenku, u které jsem měl opravdu problém zapojit ji do nějaké činnosti. Docela jsem si zoufal. Ale rodiče mi vyprávěli, jak je doma z našich společných hodin nadšená a že se na ně velmi těší. Bez jejich spolupráce a zpětné reakce bych to už asi pomaličku vzdal.

Jsou ale také rodiče, od kterých tu zpětnou vazbu nemám a tam je to potom o něco složitější.

Co dodat na závěr?

Na závěr bych chtěl asi zdůraznit, že je pro mě vedle hudby nejdůležitější navázání osobního vztahu s dítětem. Musí vědět, že ho mám rád, že mi na něm záleží. Pokud se toto podaří, pak je mnohem větší naděje na úspěch.

Děkuji Vladimírovi za rozhovor a přeji všem rodičům, aby měli stejné štěstí jako máme my a našli podobného pomocníka a také oporu při péči o své děti s postižením. Protože to je jako když vyhrajete v loterii a najdete poklad najednou :o)

BJ