Zpočátku znamenal pojem inkluze způsob, jak umožnit postiženým dětem vzdělávání v běžných školách. Dnes však má inkluze mnohem širší význam, představuje všeobecný přístup umožňující lidem s odlišnými schopnostmi – zejména tělesnými – začlenit se do širší společnosti, v níž se mohou angažovat a usilovat o plnění jejích cílů, a cítit se její součástí. Například ve Velké Británii, Kanadě a ve většině zemí západní Evropy vystupuje celá řada herců a hereček s fyzickým postižením; denně se objevují na televizních obrazovkách, v divadle, ve filmu. Ve Spojených státech je tato tendence o poznání slabší. V Kanadě se například běžně stává, že v případě potřeby vybudování bezbariérové rampy na veřejném místě příslušný úřad zajistí výstavbu během několika dnů, týdnů, nanejvýš měsíců. Cílem inkluze je totiž zajistit, aby postižení lidé byli ve všech směrech považováni za plnohodnotné a rovnoprávné členy společnosti.

Tento postoj se velmi liší od postoje, který převládá ve většině zemí. Opakem inkluze bývá projevování soucitu nebo lítosti, které neinvalidní populace projevuje vůči postiženým spoluobčanům. Ze strany lékařů bývá typická tendence přehnaného medikování (viz lékařský model invalidity). Lékaři se většinou soustřeďují na možnosti léčby ve formě léků, chirurgických zákroků nebo podpůrných pomůcek, což v řadě případů umožní postižené osobě, aby se co nejvíce přizpůsobila „normálnímu prostředí“, a učiní její život snesitelnější. Inkluze je však přístup, který nalézá více podobností spíše se sociálním, nikoli lékařským modelem invalidity.

Zastánci inkluze dospívají k závěru, že snaha přizpůsobit invalidní jedince „normálnímu“ životu a vtěsnat je do standardních měřítek není žádoucí, naopak prosazují tendenci, aby byli vnímáni jako lidé, kteří se prostě v určitých ohledech liší od ostatních.