V komorní atmosféře místní kavárny, kde jsme se jako jediní přespolní seznámili s místními zástupci škol a zařízení rovněž využívající terapie loutkou, jsme živě debatovali o tom, co dílny přinesly a přinášejí klientům, v čem spatřujeme jejich smysl a účinek. I když jsme aktivními uživateli teprve krátce, neboť máme za sebou první dvě lekce ze čtyř a ve zmíněných institucích využívají terapie již pátým, šestým rokem, měli jsme na základě předchozí konzultace s vychovatelkami a vyučujícími našich klientů a také díky osobní zkušenosti možnost debatovat, podělit se o své postřehy a připomínky, popřípadě navrhnout nová témata a náměty k dalším dílnám.

Jistě zajímavým námětem bylo téma sexuální výchovy, s jejíž interpretací mají vyučující mnohde problém, či možnost navození a zvládání modelových situací u lékaře a při vyšetření, které mnohdy vyvolávají negativní emoce.

Prostřednictvím tohoto setkání jsme navázali nové kontakty i možnosti spolupráce a to v mnoha dalších oblastech, které úzce souvisejí s myšlenkou a náplní našeho projektu „Podané ruce“. Jednou z vizí by mohla být aktivní spolupráce při hledání nových loutkoherců, kteří by díky svému výjimečnému talentu, vrozené empatii i taktu rozšířili stávající řady herců-terapeutů, či navázání spolupráce s výtvarnou obcí, která se zaměřuje na práce hendikepovaných umělců v souvislosti s naší snahou o prosazení a umělecké zrání klienta stacionáře Radost, Mirka Konderly.