Starobylá Padova, vzdálená jen 30 km od Benátek, je po staletí cílem tisíce poutníků mířících ke hrobu svatého Antonína, jehož ostatky spočívají ve velkolepé bazilice. Také vrcholné dílo malíře Giotta di Bondone v rodinné kapli rodu Scrovegni spolu s dalšími pamětihodnostmi sem láká návštěvníky z celého světa, jimž toto podmanivé univerzitní město nabízí nezapomenutelné kulturní i duchovní zážitky.

Zdejší univerzita, založená roku 1222 (druhá v Itálii a devátá na světě), proslula kromě slavných učenců, kteří na ní působili, jako například Gallileo Galilei, i svojí jedinečnou, stále funkční akademickou zahradou, jež si zachovala – jako nejstarší na světě - původní podobu.
I když není známo, kdo byl autorem jejího projektu, k němuž byla impulzem žádost univerzitního profesora léčivých rostlin Francesca Bonafedeho, je prokázáno, že se na něm podílel architekt Andrea Moroni. Využil k tomu poskytnutý pozemek benediktinů, kteří na něm s největší pravděpodobností pěstovali léčivé byliny a okrasné květiny pro výzdobu oltáře. Na plánu z roku 1591 je patrné renesanční pojetí inspirované koncepcí rajské zahrady v kruhovém půdorysu, v němž proporční harmonie jednotlivých částí představuje soulad mikrokosmu s makrokosmem. Geometrické uspořádání čtyř čtverců v kruhu rozdělují cesty ve tvaru kříže. Každý ze čtverců je originálně členěn do ornamentálně řešených záhonů, dost možná i ve významu astrologickém či esoterickém. Přitom se v praktickém smyslu plně uplatnil požadavek přehledného studia pečlivě katalogizovaných rostlin pro vědecké, lékařské a farmakologické účely, které mělo na padovské univerzitě velké renomé.
V zahradě se pěstovaly nejrůznější rostliny používané k výrobě léčiv, ale i mnoho vzácných a cizokrajných druhů, dovážených ze zemí, s nimiž Benátská republika obchodovala. Studiem rostlin se mělo předejít nejasnostem, chybám a někdy i podvodům spojených s jejich užíváním, což mělo za následek i vážné poškození zdraví.  V roce 1546 byl do Padovy povolán učenec a uznávaný botanik Luigi Squalermo Anguillara, první správce zahrady. Díky němu se zde brzy pěstovalo na cca 1800 druhů systematicky uspořádaných rostlin, často velmi cenných, určených k účelovému studiu. Tím zahrada získala značný věhlas, k její škodě i mezi zloději, kteří ji i přes hrozbu trestů bezostyšně vykrádali. Pomohlo až vystavení ochranné kruhové zdi v roce 1552.

Původní projekt zahrady se až na nepatrné změny zachoval dodnes. Počátkem 18. století přibyly čtyři brány, na vrcholcích zdobené kamennými vázami s rostlinami z tepaného železa. Prostor osvěžily fontány, změnil se rovněž vzhled květinových záhonů. V polovině 18. století zahradu obohatila balustráda s vázami a bustami významných osobností, směřující do centrální části.
Od roku 1835 je v botanické zahradě knihovna, kde se kromě knih uchovávají také herbáře, staré rukopisy, fotografie, obrazy a další muzeální předměty. Cenný herbář obsahuje velkou sbírku sušených rostlin, řas, hub, mechů, lišejníků, semen a plodů, což představuje na 500 tisíc vzorků z Itálie, Evropy, Asie, Afriky a Ameriky, získaných koncem 18. století.
V první polovině 19. století bylo postaveno tzv. „botanické divadlo“, využívanéí k setkávání studentů. Přízemní prostory budovy u vchodu do zahrady slouží pro muzejní expozice, v jejím  prvním patře jsou místěny historické knihovny, archivy a herbáře. O poschodí výše sídlí vedení zahrady a je zde místo pro skladování semen.
Chloubou zahrady o rozloze 22 tisíc m2 se staly i nově vybudované skleníky. V rámci projektu zahrady biologické rozmanitosti "Giardino della Biodiversita" se řadí k nejmodernějším na světě a poskytují místo 1300 druhům rostlin všech kontinentů a ekosystémů ve stejných klimatických podmínkách, jako v jejich domovině. Kromě běžných návštěvníků je studují zejména vysokoškolští studenti a vědečtí pracovníci.

V současné době padovská botanická zahrada uchovává na sedm tisíc druhů rostlin, mezi nimiž jsou zastoupeny vedle běžně pěstovaných léčivých i druhy hmyzožravé, vodní, jedovaté, vzácné a ohrožené. V koncepci zahrady je zřetelná idea vztahu mezi rostlinami a životním prostředím s ohledem na případné odlišnosti v jejich využívání.
Je pamatováno i na nevidomé návštěvníky, pro něž specielně jsou vybrány rostliny například aromatické nebo s výraznými listy, doplněné popisky ve slepeckém písmu.

Nejstarším stromem zahrady je populární žumara nízká (Chamaerops humilis), vysazená v roce 1585. Poté, co ji zde obdivoval a následně popsal ve své klíčové eseji o proměně rostlin J. W. Goethe, se jí přezdívá Goethova palma. Roste u severní brány u léčivých rostlin, chráněna v osmibokém skleníku, kde dosahuje výšky deseti metrů.
Mezi historické stromy patří také jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), jehož ročník „narození“ je 1750, magnólie (Magnolia grandiflora) z roku 1786, nebo cedr himálajský, vysazený v roce 1828.
Mohutnému, do výše se vypínajícímu platanu východnímu (Platanus orientalis) poblíž vstupní brány je 335 let a určitě ho nikdo nepřehlédne. Má dutý kmen, nejspíš následkem zásahu blesku, navzdory tomu však stále pokračuje v růstu coby nejstarší v Evropě zdokumentovaný solitér.

Orto Botanico di Padova se zaslouženě dostala na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, což zdůvodňuje zápis: „Botanická zahrada v Padově je nejpůvodnější ze všech botanických zahrad po celém světě, a představuje zrození vědy, vědecké výměny a pochopení vztahu mezi přírodou a kulturou. Byla hlubokým přínosem pro rozvoj mnoha moderních vědeckých disciplín, a to zejména oborů botanika, medicína, chemie, ekologie a farmakologie.“

Na své si zde přijde každý – studenti, vědečtí pracovníci, turisté zajímající se o historii zahrady a její vzácné exempláře, i návštěvník, který si jen tak vychutnává její půvab ve stínu rozložitých stromů, v tichých zákoutích s kašnami, na jejichž hladině se odráží modravé nebe, nebo na lavičce u jezírka, obklopen mramorovými bustami tiše shlížejícími do zahrady plné pokoje, vůní a historie…

Text a foto (s laskavým svolením Orto Botanico di Padova): Dana Vondrášková