Originální pojetí výstavy vytvořil cíleně pro Národní galerii v Praze, kde svými grandiózními rozměry udivuje návštěvníky Velké dvorany. V ní se vznáší sedmdesát metrů dlouhý černý gumový člun, v němž se „plaví“ 258 uprchlíků. Představují je figuríny v nadživotní velikosti bez jasných obrysů tváří i vyhlídek na budoucnost. Aj Wej-Wej výstižně a sugestivně prezentuje stávající neutěšenou situaci tisíců lidí bez domova a zároveň i lhostejný postoj některých lidí a zemí, odmítajících jim poskytnout jakoukoliv pomoc.

Pětitunový kolos člunu s ženami, dětmi a muži, sedícími v jeho prostoru, je zavěšen nad hlavami návštěvníků. Vedle něho několik zoufalých trosečníků marně vzpíná ruce k plavidlu, pod nímž se jako koberec vinou citáty významných osobností v několika jazycích. V jeho blízkosti upoutá velká skleněná koule obložená záchrannými vestami, v níž se odráží člun s uprchlíky a přeneseně i současné dění kolem nich. Stovky fotografií na stěnách zachycujících uprchlíky, často i s autorem, který mnohá místa jejich dočasného pobytu zdokumentoval i ve filmu, který můžeme sledovat.  

„Když jsem poprvé přijel na Lesbos, našli jsme tam z poloviny potopený člun. Požádal jsem, aby mě k němu dovezli a odjeli. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je být tam úplně sám. Teprve tak jsem pocítil, jaké to je být na chabě vybaveném člunu, sám, jak hmyz na lístečku uprostřed jezera,“ uvedl autor, na něhož zapůsobil nález bible zmáčené mořskou vodou a dětské lahvičky, které v člunu objevil. „Tehdy jsem se rozhodl, že podniknu průzkum, vydám se po stopách všech těch myšlenek, jež se mi honí hlavou,“ vyznal se.

Na otázku, zda ví o tom, že právě u nás převládá odmítavý postoj k migrantům, odpověděl: „Je to celkem normální, lidé mají strach z toho, že jim něco naruší život, mají strach z věcí, které jim připadají cizorodé. Tito lidé (uprchlíci) jsou často vykreslováni jako nebezpeční, je to taková propaganda. Ale když se na to podíváme z humanitárního úhlu, když se podíváme na lidi, kteří jsou obětí války, snaží se najít si své místo, tak ta krize nesouvisí s nimi, ale především s těmi, kteří to přehlížejí a kteří předstírají, že se nic neděje. Je to tragédie a je to zločin, ať už se to odehrává v ČR či v USA.“

Pražská výstava Zákon cesty představuje autorovo vyvrcholení uměleckého zpracování uprchlické otázky a je přitom i jeho dosud největším uměleckým projektem. Doplňuje ji několik starších děl včetně Hada, stáčejícího se pod stropem ve vestibulu, vytvořeného z pěti tisíců dětských zelených batůžků, připomínající počet zahynulých dětí v ledabyle postavených školních budovách při katastrofickém zemětřesení v jižní Číně roku 2008. Nepřehlédnutelný je rovněž křišťálový svícen Cestující světlo u vchodu stejně jako dílo S květinami umístěné v kavárně galerie.

Aj Wej-Wej neúnavně vyzývá, abychom si uvědomili situaci uprchlíků v globálním rozměru a při jejím řešení obstáli demokratickým přístupem k lidským právům a důstojnosti člověka. Za své velkolepé dílo prodchnuté citlivým vnímáním, empatií i odvahou, byl vyznamenán řadou prestižních mezinárodních cen.

Kurátorem unikátní výstavy vytvořené záměrně pro Veletržní palác, je Jiří Fajt (ve spolupráci s Adamem Budakem). Aj Wej-Wej vyzdvihl Fajtovu maximální podporu pro svůj projekt i velkorysost, s jakou mu poskytl neomezenou volnost v tvorbě.

Výstavu lze navštívit ve Velké dvoraně pražského Veletržního paláce denně mimo pondělí od 10 do 18 hod. až do 7. ledna 2018.

Text a foto: Dana Vondrášková