Arabská, židovská, křesťanská a pochopitelně i cikánská, všechny uvedené kultury měly nějaký vliv na zmíněný tanec. Ta poslední dala všechny kultruy dohromady, přidala něco od sebe a způsobila, že nové a osobité umění spatřilo světlo světa. Cikáni byli také z velké části interprety flamenca, ačkoliv by se v minulosti i v současnosti našli mnozí skvělí tanečníci, v jejichž žilách cikánská krev nekoluje.

Neznamená to však, že sotva flamenco vzniklo, okouzlilo lidi natolik, že se tomuto tanci někteří ihned chtěli věnovat jako profesi. Po svém vzniku flamenco pouze patřilo k životnímu stylu a profesionální umělce tohoto umění by bylo marné hledat. Flamenco se zkrátka tančilo jenom doma a lidí, kteří tomu přihlíželi bylo velmi málo. Obvykle se jednalo pouze o příbuzenstvo.

Na počátku 19. století ovládl svět romantismus. Vzrostl zájem o Španělsko. Zejména pak o jeho exotickou tvář. Tuto tvář ukazovali právě cikáni se svým uměním. Není tedy divu, že to bylo i období vzniku literárních děl, jejichž inspirací nebylo nic jiného než jihošpanělští cikáni a flamenco. Spisovatelé, kteří o cikánech psali však nepocházeli ze Španělska. Snad nejslavnější dílo, které můžeme dodnes vidět na jevištích významných divadel, se podařilo vytvořit Francouzi Mertimeému. Jeho „Carmen“ je skutečně výjimečná a nezapomenutelná. Troufám si tvrdit, že patří k těm postavám, které jsou nesmrtelné a nezničitelné.

V polovině 19. století nastal Zlatý věk flamenca. Tento tanec se stal ještě slavnější, a tak v tomto období začala vznikat místa pro komerční produkci flamenca. Říkalo se jim cafés de cante nebo také cafés cantantes. Krásu flamenca mohlo rázem obdivovat širší publikum. Pro nejednoho umělce znamenal tento tanec možnost i způsob, jak se stát profesionálem a dostat se díky tomu pryč z chudého sociálního prostředí. Zároveň však bylo nutné a nevyhnutelné, aby se zmíněné umění řídilo vkusem a požadavky svých diváků. Takže tradičnímu, čistému a skutečnému flamencu nezbývalo nic jiného, než ustoupit do pozadí a přenechat žezlo komerčnímu umění. Součástí flamenca se staly operní a teatrální prvky. Pravé umění tím samozřejmě trpělo. Zlatý věk flamenca skončil zhruba na začátku 20. století.

Květina rozkvete, nějaký čas svou vůní i vzhledem těší lidi, a potom uvadne. Něčím podobným si prošlo i flamenco. Po zlatém věku následoval na počátku 20. století hluboký úpadek tohoto tance, jehož příčinou byla právě jeho dřívější sláva. Spoustě tehdejších intelektuálů se nelíbila povrchnost a umělecká nečistota flamenca. Našli se však tři umělci a významné kulturní osobnosti, které byly danou situaci znepokojeny a rozhodly se s ní něco dělat. Federico Garcia Lorca, spisovatel, Manuel de Falla, hudební skladatel, Ignacio Zuloaga, malíř, taková byla jména lidí, kteří chtěli dokázat, že flamenco si zaslouží úctu i uznání. Roku 1922 se v Granadě konala slavnou soutěž flamencového zpěvu. Cílem této soutěže nebylo pochopitelně nic jiného než flamenco jaksi umělecky očistit a ukázat, že toto umění své hodnoty neztratilo. Tohoto cíle se však nepovedlo dosáhnout a až do poloviny století flamenco dál upadalo.

Ve známé písničce „Život je jen náhoda“ se zpívá: „Jednou jsi dole, jednou nahoře.“ Neplatí to však vždycky jen o lidech, i když o těch samozřejmě především. Chci tím jen říct, že i různé umělecké směry, kultury nebo právě tance někdy „klesnou“, aby pak po nějakém čase mohly zase vzlétnout. Svého opětovného uměleckého vzlétnutí se dočkalo i flamenco. Stalo se tak na začátku 50. let a dodnes tento vzestup neskončil. Ve zmíněné době začaly dokonce vycházet i teoretické knihy o zmíněném tanci, které nepostrádaly kvalitu. Prostřednictvím pravidelných pořadů rozhlasových stanic se lidé také mohli vzdělávat a získávat nové informace o daném oboru. Za svou popularitu v 70. letech vděčí kvalitní flamenco dvěma umělcům, kteří spolu spolupracovali, kteří tento tanec zmodernizovali, takže byl přístupný širšímu obecenstvu. Při modernizaci však postupovali tak citlivě, že tanec neztratil nic ze své umělecké hodnoty. Vy už jste jistě zvědaví, kdo byli ti modernizátoři. Jedním z nich byl zpěvák José Monge Cruz a druhým kytarista Francisco Sánchez Gómez. Možná tyto pány budete znát pod jmény El Camarón de la Isla a Paco de Lucia. Nebylo by správné opomenout tanečníky, protože bez nich by flamenco samozřejmě nezískalo nikdy žádnou slávu. Za všechny zmíním Antonia Gadese. Tohoto tanečníka jste mohli vidět například ve filmech „Krvavá svatba“, „Čarodějná láska“ a pochopitelně i ve slavné „Carmen“.

Vzestup flamenca ani v dnešní době nekončí, alespoň tomu nic nenasvědčuje, právě naopak. Dá se říct, že sláva tohoto tance, chcete-li umění, stále kvete na celém světě. Tanec jako takový i hudba, na kterou se tančí, vzbudily zájem nejednoho umělce. Díky těmto umělcům vznikají nejrůznější fúze.

Koncertní sály jsou plné reprezentantů umění zvaného flamenco. Zřejmě jen málo koho by dnes napadlo, že v časech, které ještě nejsou tak dávné, toto umění ani těm nejlepším a nejpřednějším představitelům nestačilo na živobytí. No vidíte, a přece tomu tak bylo.

Krystyna Kędziorová