Narodil jsem se s Downovým syndromem. Tedy jsem člověk, který má podle některých lidí omezené myšlení. Často se setkávám s nedůvěrou v mé schopnosti. Vždyť kdo to kdy slyšel a viděl, aby člověk s Downovým syndromem psal knihy, maloval obrazy, a dokonce se vyjadřoval k různým situacím, které mu nejsou lhostejné?

Je pravda, že potřebuji k formulaci myšlenek více času. Někdy si připadám, především při psaní knih, jako překladatel. Musím svoje myšlenky, které napíšu do knih, „překládat“ do řeči ostatních lidí. Někdy se mi stává, že pomaleji chápu, o čem se hovoří i na co se mne lidé ptají. Nejprve si to musím „přeložit“ do svého myšlení, potom zase vyjádřit svoje myšlenky tak, aby je lidé správně pochopili. To mě stojí více času a někteří lidé nečekají a myslí si, že to nechápu. Jak se tak bavím s některými postiženými lidmi, mají úplně stejné problémy. A tak se stává, že mnoho lidí za nás rozhoduje a myslí si, že jejich rozhodnutí je pro nás úplně to nejlepší.

Často přemýšlím o tom, že i různé zákony a vyhlášky ve vzdělání jsou vypracovány ne právě tak, jak my potřebujeme. V historii bylo období, kdy se rozhodovalo „o nás, bez nás“. A já to tak cítím i nyní. Ti, kteří pro nás- odlišné lidi- tvoří různé postupy, typy škol a vzdělávací programy, se nás vůbec neptají na naše názory. Ani nejsme při tom jejich tvoření. Protože podle myšlení některých lidí tomu přeci nemůžeme vůbec rozumět. Nemáme na to školy, což je pravda, nechápeme ujišťování, že „my to s vámi myslíme nejlépe, a také to nejlépe umíme“. Ale jak to mohou vědět? Ptali se nás? A potom se třeba diví, že určité činnosti odmítáme, zlobíme se, nejde nám to a nejsme úspěšní.

Já se vždy snažím, aby každá činnost, kterou dělám, pomohla i jiným. Nedávno mne oslovili milí lidé z mléčného baru Bílá vrána v Praze, abych tam uskutečnil vernisáž a výstavu pod názvem Obrazy malované perem. Nejprve jsem se divil, protože já perem vůbec neumím malovat. Ale bylo to o něčem jiném. V rámech byly vystaveny moje texty pohádek z knížky Dominičiny pohádky. Úžasná myšlenka byla uskutečněna a mě moc nadchla. Což o to. Obrázky byly vystaveny… a co dál? Jak tato skromná výstava pomůže dál?

Všechno bylo do detailů promyšlené. V blízkosti mléčného baru je základní škola. A žáci budou mít možnost navštívit výstavu a k textům pohádek namalovat obrázek. A tedy ve spolupráci člověka s postižením a dětí z běžné školy je to ta pravá inkluze, o které se někdy až příliš formálně mluví. Tak já, človíček s Downovým syndromem, mám možnost plně se zapojit do dění, pomoci dětem poznávat moje myšlení a chci věřit, že z některých dětí vyrostou učitelé, nebo dokonce tvůrci zákonů, vyhlášek a programů pro nás odlišné lidičky a budou beze zbytku chápat vše, co potřebujeme.

Autor: Jiří Šedý