Seděla jsem druhý den odpoledne po té smutné události v obýváku a do hlavy mi přišla myšlenka, abych si oči přikryla dlaní. Učinila jsem tak, otevřela oči do té pomyslné tmy a přede mnou se objevily dva krásné prosvětlené tunely, do kterých mě lákala nějaká zvláštní síla. Vyzařovala z nich nádherně hřejivá energie, přímo otevřená boží náruč. Pak tunely zmizely a před mým zrakem se promítal černobílý film, ve kterém jsme s bráškou pobíhali ve vysoké trávě jako děti. Potom jsem uviděla jezdce na cválajících koních na dostizích.

Tomu druhému úkazu jsem neporozuměla a zeptala se mojí maminky. Její vysvětlení vše objasnilo. Jako malí jsme s rodiči jezdili na dostihy do Hradce Králové a mně se to v běhu let vymazalo z paměti.

Můj bráška Pavel mi přišel říci, co viděl, když umíral. Vždycky říkal, že nejkrásnější léta zažíval, když jsme s mamkou a taťkou jezdili na nedělní výlety. 2. února letošního roku by se dožil 51 let, kdyby se nestalo, co se stalo.

Věřím, že uvěříte, že se s ním setkám, až přijde můj čas a tak mu posílám do nebeských obláčků pozemské sesterské políbení.

Věřte, že s vírou máme naději i v beznaději.

Zdenka Křístková