Na smrt blízkého člověka, kterého máme rádi, se nejde připravit. Smrt mi vzala maminku, a tu máme v životě jen jedinou. Vždyť mámy svým dětem přejí jen to nejlepší, prožívají s nimi vše dobré i špatné. Když se nám přihodí něco zlého, snaží se nám pomoci a nemají škodolibou radost z našeho neúspěchu. Umí potěšit slovem i pohlazením. Častokrát se na své potomky i zlobí a ty menší plácnou občas přes zadek. Ale dělají to pro naše dobro, protože nás mají rády a chtějí, aby z nás vyrostli dobří lidé. To si ale uvědomíme, většinou až se sami staneme rodiči.

Když jsem tak stála nad jejím hrobem, přemýšlela jsem nad tím, jaké by to bylo, kdyby maminka žila. To bychom teď nestáli na hřbitově, ale seděli u ní doma, pili kávu a bylo by nám dobře. Mohla bych za ní zajít se svými starostmi i radostmi. Když se mi narodila nejmladší dcera, nemohla jsem se s maminkou podělit o svou radost. Nemůžu se jí svěřit ani se svými starostmi. Jediné co můžu, tak zapálit na hřbitově svíčku, pomodlit se a v dobrém na svou maminku vzpomínat.

Myslím, že tak nějak všichni v těchto dnech vzpomínáme na ty, kteří už tu nejsou.

Jarmila Jalowiczorová