Když jsme přijeli na konečnou stanici a to v Brně, v klidu jsem vystoupila a šla směrem k domovu. Ale mladý muž, který chodil v Brně na Elektrotechnickou fakultu a blízko našeho domu byly studentské koleje, mě dohonil a začal se mě vyptávat kam jdu a další věci. Řekla jsem mu, že domů a on mi na to hned odpověděl, proč jsem stále tak smutná, že se mám více usmívat. Ale já jsem na to neměla moc chuti na kdejakou radost, protože jsem bydlela s nevlastním otcem a bratrem. Moje matka si našla přítele a žila o čtyři vzdálené domy s ním.

Ze začátku jsem se starala o nevlastního otce a bratra. Ačkoliv jsem mohla chodit ven s kamarádkami, dala jsem raději přednost svému bratrovi. Vařila jsem, uklízela a dělala s ním úkoly.

Bratr chodil do 6 třídy, vždy jsem se snažila zastupovat svoji matku a o bratra jsem s láskou pečovala. Ale jako šestnáctiletá holka jsem to brala tak, že to má tak být. Svoji matku jsem odsuzovala kvůli tomu, že nás nechala na pospas, ať se staráme sami o sebe.

Jednoho dne jsem potkala zase toho hezkého muže, když já jsem jela na učiliště a on do školy. Navrhnul mi setkání. V kolik a kde. Na schůzku jsem šla s nejistotou, protože to byl můj první kluk. Ale když jsem ho v určitou hodinu uviděla, poprvé jsem zjistila, že se mi začíná čím dále a to více líbit. Byl hezký a mnoho mých spolužaček mi ho závidělo a chtěli mi ho odlákat. Ale on se nedal a stále se setkával se mnou. Chodili jsme na procházky a byli jsme do sebe zamilovaní, aspoň já jsem to tak brala.

Jednoho dne když mi bylo 16let mi přinesl k mému učilišti a to přímo mě, nechal vyvolat ke vchodu závodu. Jaké bylo moje překvapení , když jsem ho uviděla , a že stojí s kyticí 16 rudých růží. Byla jsem moc šťastná a láska k němu se stále více a více zvětšovala.

Kolegyně byly z toho úplně vedle a já jsem byla pyšná na to, že mám takového hodného a superního kluka.

Ale stále jsem měla povinnost se starat o svého bratra. Jednoho dne mi paní učitelka volala domů, že je bratrovi zle, ať si pro něj přijdu. Šla jsem tam s mým přítelem a zjistila jsem, že mu bylo špatně z hladu. S přítelem jsme ho přivedli ze školy domů a hlavně mu dali pořádně najíst, udělali jsme mu čaj a on zalehl do postele a prospal celý den. Toho dne jsem dostala na svoji matku neskutečnou zlost a zašla jsem za ní.

Řekla jsem jí vše o bratrovi co se mu stalo, co mám dělat, ale jí to bylo úplně jedno. Nedala mi žádné slovo ani mi neřekla co mám dělat. V tu chvíli jsem pochopila, že ji na nás dvou vůbec nezáleží. Tím více jsem byla raději s mým klukem a vždy jsem se těšila, když budeme spolu. On byl ten, co mi vždy poradil a pomohl se vším. Naučil mě také tomu, jak se mám s celou situací vyrovnat a hlavně se postarat o bratra, aby nestrádal. Naučila jsem se žít bez matky, která raději dala přednost mužům, ale ne nám, jejím dětem. Na nás se prostě vykašlala a já jsem se musela, ne nemusela o bratra starat, ale já jsem mu s mým přítelem dala to, co by měl dostat od své matky. Ale to bohužel nedostal a my jsme mu byli tou hlavní oporou. Moje máma si už vše uvědomila, jak nám ublížila, a my jsme ji už dávno odpustili.

Zdenka Křístková