V této době byl jeho dědeček v nemocnici, byl dosti vážně nemocný, takže babička to přivítala, protože tím pádem nezůstala doma sama. Jeho rodiče se připravovali na cestu a Adam byl rád, že konečně si bude moci kralovat doma bez rodičů, protože jako každá babička svému vnukovi vše povolí a dopřeje. Má také na starosti pejska Jokšíra, jmenuje se Niko, kterého dostal k narozeninám a ze kterého měl nesmírnou radost. Takové bylo vždy jeho přání, aby měl takového oddaného psího kamaráda.

Ten den se vydal s Nikem na procházku a v nestřeženém okamžiku se mu někam zatoulal. Začal ho hledat, ale Niko se mu stále neozýval. Byl z toho hledání úplně zoufalý a nevěděl co má dále dělat. Dostal panický strach, a proto se po delší době vrátil domů a řekl babičce, že nemůže Nika najít. Je to jeho miláček, spí s ním v pokojíku a udělá mu vše co Niko chce.

Prosil babičku, ať mu jde pomoci Nika najít. Babička se oblékla a hledali všude kde se dalo. Po marném dvouhodinovém hledání se Nika nepodařilo najít. Už se schylovalo k večeru, začínala být tma. Adam byl nešťastný, že se mu ztratil jeho psí miláček a babička samozřejmně také. Stále doufal, že Niko najde cestu domů. Jaké bylo jeho překvapení, když přicházeli utrápení a nešťastní domů a Niko seděl před domem, jako by se nic nestalo. S velkou radostí začal po nich skákat, olizovat je a vrtěl ocáskem radostí.

Stále dodnes neví, kde se mu mohl zatoulat a vlastně ztratit. Babička udělala večeři a samozřejmě i Niko dostal pořádně najíst, protože byl v tom velkém vedru pořádně vysílený a hlavně žíznivý. Když se všichni navečeřeli, šli už spokojeně spát.

Ale co nikdo nečekal, tak v noci ve 3 hodiny ráno zavolali babičce, že děda zemřel. Radost, kterou měli, tak vystřídalo velké a hořké zklamání. Babička samozřejmě začala plakat a hned telefonovala své dceři, co se stalo. Všichni byli ve velkém šoku a nezbývalo jim nic, než se po 18 hodinové cestě, a to 5 hodin před cílem, vracet domů. Byli nevyspalí, utahaní a ted vlastně uvažovali, jak se vracet zpět domů. Syn řídil celou cestu sám a moc dobře věděl, že i kdyby někde zastavili v hotelu a chtěli se vyspat, tak stejně neusnou. O půl 4. ráno nám zatelefonovali, že se musí vracet, protože otec od snachy zemřel. Byli jsme také v neskutečném šoku. Syn do telefonu mluvil, že neví, zdali bez vyspání dojede v pořádku zpět do České republiky a hlavně domů. Manžel mu hned nabídnul, že mu pojede aspoň k hranicím naproti, aby si trochu odpočal od řízení a já, že bych převzala řízení našeho auta a jela za nimi. Sice jsem měla strach, protože nejsem tak aktivní řidič, spíše by se dalo říci, že se raději řízení auta vyhýbám.

Ale syn to odmítl, že to bude muset zkusit jet sám. Nespal 36 hodin, ale v pořádku a utahaný přijel domů. V duši měli smutek.

Chtěla bych jen říci, jak se vše může v minutě změnit. Na jedné straně štěstí, že se našel Niko a na druhé straně smutek, že Adamovi zemřel dědeček. Každý má svůj osud, co se má stát, tak to se stane.

Zdenka Křístková