Janina mamka nám dokonce nabídla povedené kostýmy, které stačilo jen trochu upravit. „No holky, vám to sekne!“ chválila nás, když nás viděla převlečené za černo-žluté pruhované vosy. Škrabošky na očích dílo korunovaly. Moje máma nám zase velkoryse půjčila auto, abychom do vsi dojely v plné parádě. A taky, abychom se v případě, že zábava uvázne, měly jsme se jak dopravit domů a nebyly na nikom závislé.

Do restaurace, kde se ples konal, jsme dorazily o něco později, většina pěkných míst na parkování byla obsazená. Zajela jsem o kus dál a snažila se vměstnat mezi dvě auta. V zrcátku jsem viděla jen tmu, a tak se stalo, že auto sjelo zadními koly do příkopu. Byl sice mělký, ale vyjet se mi z něho nedařilo. Koukly jsme se s Janou na sebe a vystoupily, abychom obhlídly situaci. Najednou nám bylo jasné, že si s tím samy neporadíme. V tom přišla záchrana. „Dámy dovolíte?“ pravil prostě svalovec v kostýmu Supermana a naprosto bez námahy a úplně bez pomoci šťouchnul do našeho vozítka, které poslušně dosedlo na silnici. Obdivně jsme mu zatleskaly, on nám nabídl rámě a galantně nás odvedl do sálu restaurace. Zábava mohla začít.

Ples se podle mě, tak skvěle vydařil taky díky tomu, že mě Superman celý večer neúnavně vytáčel na parketu. A když jsme netančili, vydržely nám historky o vyprošťování aut z příkopu až do půlnoci. Dozvěděli jsme se přitom jeden o druhém i něco víc, než že já jsem půvabná vosí slečna a on sympatický Superman. O půlnoci nastalo všeobecné odmaskování a mně se rozbušilo srdce. Měla jsem trochu strach, že si mě Superman třeba představuje úplně jinak, než vypadám. Ale obavy, že bych se mu nelíbila, byly zbytečné. Takže když jsme už k ránu odjížděli s Janou domů, šel nás Matěj vyprovodit k autu nejen proto, aby se přesvědčil, že zase nevlítnu do příkopy, ale taky aby se rozloučil. Oba jsme věděli, že se nevidíme naposledy, a že já i moje plesové šaty, které mám ve skříni se zase brzo dočkají tanečníka. A možná nejen tanečníka!

Ivona Ciencialová