Když jsem se ve svém vědomí posunula do prenatálního života, měla jsem pocit, že jsem v krabici, která se mnou vůbec nemá žádný kontakt, nebyly tam ze strany matky žádné emoce, žádný zájem. Moje matka měla vypočtený den porodu na devátého března. Až do konce pracovní doby byla v práci, a pak se vydala do porodnice. Narodila jsem se po devatenácté hodině. Když uběhly čtyři měsíce mateřské dovolené (v padesátých letech), odvezla mne k babičce do Orlických hor. Nezajímala se o to, kdy jsem začala mluvit, chodit, naprosto jsem jí nezajímala. Jen věděla, že povinností matky je dát dítěti najíst, místo na spaní a čisté prádlo. Rodiče si mne vzali k sobě, když mně byly čtyři a půl roku, vzpomínám si na naše první setkání. Otec se mne zeptal, která je levá ruka. Zvedla jsem jí. On řekl, že ne a matka také, že ne. Tak jsem zvedla druhou ruku. Zase řekli, že ne a smáli se. Měli se mnou vybudovat vztah, ale neuměli to, místo toho bránili vzniku důvěry.

Poprvé do školy jsem šla sama. K doktorům jsem od šesti let chodila sama, pro mámu bylo důležité její zaměstnání. Když jsme se přestěhovali, zavedla mne mamka ráno do družiny, ale po vyučování pro mne do školy nepřišla - škola byla jinde než družina, takže jsem vůbec netušila, kudy jít domů. Stála jsem před školou a plakala, naštěstí spolužáci věděli, kde se postavil nový dům a dovedli mne. Když jsem mamce řekla, že pro mne nepřišla, že jsem nevěděla, kudy jít domů, tak jen odsekla: „Domů jsi se dostala, tak co.“

Nikdy jsem jí nesměla kritizovat, jinak jsem byla ta špatná já. Za každou maličkost mne sešvihala švihadlem (mladšího bráchu také). Nezajímala se o můj rozvoj, neposílala mne na žádné cvičení, kroužky, jazyky. Celý život se na mne zlobila a dávala mi to najevo. Celý život jsem podle ní za naše ne moc povedené vztahy mohla já. Vzpomínám si, jak jsme k nim poprvé přivezli naši dcerušku Janu, byly jí tři týdny. Moje mamka si jí chtěla vzít do náručí, tak jsem jí dceru podala. Janinka byla klidná, jen mne stále očima sledovala. Moje mamka prohlásila: „To ti ani nestojím za to, aby jsi se na mne podívala?“ Až tato příhoda mi otevřela oči, bylo mi jasné, že toto není reakce člověka, který by měl emoce a chápání druhých v normě.

Moji mamku znám jen na mne nazlobenou a často uraženou. Není lehké mít autistickou poruchu, ale také není lehké být dítětem někoho, kdo ji má. Je mi šedesát jedna let a ještě jsem se z toho nedostala. Ráda bych si přečetla příběhy žen, které mají partnera s autistickou poruchou. Všem s autismem- i jejich rodinám- přeji vše dobré, autismus je velká škola našich duší, přeji skvělé školní úspěchy.

Zdroj: Dobromysl.cz; Ivana Hloušková