Zkušenosti z PL Bohnice (Dobromysl.cz)

V říjnu 2012 jsem byla týden hospitalizována v PLB, v pavilonu č.2. Sama pracuji jako pomáhající profesionál a musím říci, že jsem byla naprosto konsternována přístupem SZP, obzvláště mužů ke klientům. Považuji za naprosto nepřípustné, aby klientkám tykali, pokud si netykají navzájem. Tak tomu ovšem nebylo, klientky všem vykají, naopak bylo běžné, že klientce, která nehovoří česky, nebo klientce se závažnější retardací bylo tykáno.

Za běžnou normu slušného chování považuji ťukání před vstupem do pokoje, obzvláště vstupuje-li muž k ženám. Chápu, že pokud se jedná o akutní situaci, nikdo na klepání nemá čas. Ovšem za tu se nedá považovat pouhé oznámení, že si někdo má jít pro léky. Jediným člověkem, kdo na pavilonu č.2 klepal, byla paní primářka. Za projev vyložené hrubosti považuji situaci, kdy uplakaná, evidentně rozrušená klientka, přišla do sesterny s tím, že jí někdo ukradl dioptrické brýle. Ten o hodně let mladší muž reagoval zvýšeným hlasem a slovy: „A co mám jako dělat? No ježíšimarja, to je neštěstí, teda!“

Za nepřípustný zásah do soukromí považuji fakt, že když jsem měla na sesterně telefon v nabíječce, někdo s ním očividně manipuloval, měla jsem přepnuté zvonění a nastaveny vibrace, které nikdy nepoužívám. Za porušení práva na hluboce lidský přístup považuji i reakce sester při vydávání stravy. Neustále chyběly příbory, a když se klientky ptaly, co mají dělat, bylo jim řečeno, ať si nějak poradí, co jako s tím má sestra asi dělat. Podivná mi připadala i reakce staniční sestry, když na komunitě prohlásila, že pokud se budeme chovat tak a tak, těžko může po někom chtít, aby kvůli nám namazal skřípající dveře. Domnívala jsem se, že to je její povinnost zajistit, aby na oddělení vše fungovalo. Přitom neustálé skřípaní všech dveří znemožňuje jakýkoli požadavek na klid alespoň v noci.

Za absolutně nesmyslné považuji zamykání koupelny během dne. V pavilonu, kde má většina klientek problém s inkontinencí, to považuji za velmi nehygienické, nemluvě o tom, že je tam mnoho žen bez rodiny, které jsou hospitalizovány dlouho dobu a nemají možnost si oblečení přeprat, natož pak usušit. Řeší to prostě tak, že si pomočené kalhoty usuší na topení a dále v nich chodí. Připadá mi to velmi nedůstojné. V neposlední řadě bych si chtěla stěžovat na nedbalost SZP při dávkování léků. Opakovaně mi byla antibiotika podávána s hodinovým zpožděním. Naopak Letrox mi vydat odmítli, protože léky se vydávají v půl osmé. Nikoho nezajímalo, že jsem vzhůru od čtyř, a tudíž bych se v sedm ráda najedla. Podotýkám, že jsem upozorňovala, že jídlo mám vlastní. Po třech hodinách na lačno jsem již skutečně trpěla hypoglykemií. Mně i dalším klientkám se opakovaně stalo, že nám nebyly nadávkovány všechny léky a samy jsme musely personál na toto upozornit.

Celkově nechápu proč jsem s diagnózou akutní reakce na stres byla hospitalizována na pavilonu č. 2. Sama ošetřující lékařka mi potvrdila, že tato diagnóza není indikací na uzavřené oddělení, ale že s tím nemůže nic dělat. Předpokládám, že jsem byla hospitalizována proto, aby se můj psychický stav stabilizoval. Domnívá se snad vedení, že člověk v psychické nepohodě, ale mentálně i duševně zdravý, se může stabilizovat na uzavřeném oddělení, kde si nemá možnost promluvit s nikým na alespoň přibližné mentální úrovni, kde je neustále obtěžován dotazy a žádostmi, kde je neustálý hluk i v noci? Kde se zdravotnický personál chová neuctivě k pacientům a porušuje hned několik práv pacientů, jmenovitě právo na hluboce lidský přístup všech zdravotnických pracovníků, žádat soukromí a služby přiměřené možnostem PLB, na to, aby byly brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud; na to, aby se nikdo nechoval hrubě či neuctivě k nemocnému, na péči o zdraví v souladu se zásadami lidskosti.

Zdroj: Dobromysl.cz; Kateřina Míčková, Praha


 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.