V roce 1995 jsem nastoupila jako intergrovaná do základní školy, bez asistenta a úlev v podobě individuálních plánů atd. Jen tělocvik jsem neměla. V 5. třídě došlo na lámaní chleba, protože druhý stupeň byl v jiné budově plně bariérové. Rodiče se rozhodli, že již nebudu pokračovat v této škole a půjdu se učit do ústavu soc. péče ve Zbůchu s tím, že tam jako jediná budu zařazená do programu ŽŠ ( inak je tam jen zvláštní škola). Můžu říct, že mě učili podle osnov základky, ale brzy to prostě nešlo. Učitelka měla ve třídě další dva ročníky a nestíhalo se. Navíc já měla problémy s matematikou. Po dohodě jsem v 7. třídě přešla do programu zvláštní škola. Dodnes toho lituji. Pak jsem ještě v témže místě chodila na střední školu obor švadlela a bydlela jsem tam na intru. Jedním slovem peklo. Všech 5 let, co jsem tam byla, mi absolutně nic nedalo, nikam mě to neposunulo. Chování zaměstnanců ústavu zamrzlo někde v 80. letech.  Vysbovození přišlo v roce 2006.

Nastoupila jsem do Jedličkova ústavu v Praze. Původně na obchodní školu, ale kvůli matematice jsem si radši vybrala praktickou školu. Po tom, co bylo ve Zbůchu, byla jedličkárna rájem. Samí milí a mladí lidé připraveni pomoci, ale zároveň dbali na to, aby jsme byli co nejvíc samostatní. Po skončení školy jsem ještě bydlela v areálu Jedle v projektu, kde se člověk připravuje na život mimo ústav. Měla jsem k dispozici pracovní konzultantku a s tou jsme vyplnili žádost o byt. Jeden rok jsem pak bydlela u rodičů a pak nastal zlom. Nabídli mi byt v Plzni. Neváhala jsem a bydlím tu už skoro 2 roky. Obejdu se bez jakékoliv asistence, uvařím si, uklidím, jezdím MHD, za sportem atd.

Jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost žít plně samostatně, protože byť sebelepší ústav život tam venku prostě nenahradí.

Pavlína Hrachová