Můj život bez hendikepu i s ním

M ám postiženou dceru, takže vím, jak  se s tím žije. Sama jsem zdravá (až na menší bolístky provázející vyšší věk). A proto se nesmírně obdivuji lidem, kteří mají tolik duševní síly, aby dokázali s hendikepem žít. A jsou mnohdy čilí a veselí. Sama si nedovedu představit, že bych se s něčím takovým dovedla smířit. Nedávno se na mě usmál mladík na vozíčku a já měla celý den hezký.

Jednou ještě v Praze na Karlově mostě jsem potkala paní, která tlačila vozíček. Měla na něm pověšenou otevřenou kabelu. Upozornila jsem ji na to a ona pravila, „že přece nebude někdo krást vozíčkáři.“ Svatá prostoto! Už se mnohokrát stalo, že byli tito lidé přepadeni, okradeni a ponecháni osudu. Pro to snad ani není ten nejhorší trest.

Domnívám se, že je v dnešní době těmto lidem ubližováno a život je jim ze strany vlády a úřadů znepříjemňován různými nesmyslnými nařízeními. Jen těmto lidem sebrat co nejvíce peněz a státní kasa i soukromé kapsy se budou plnit. Je to hyenismus.

Po té naší revoluci se vyrojilo tolik gaunerů a lumpů, že jsou jich už zástupy. Kde dříve byli schováni? Drogy, nezaměstnanost, tíživá finanční situace nutí některé občany páchat kriminální činy. A proč také ne! Kradou ti nahoře, tak proč by nekradli i ti dole, že?

Navrátilová Jana
_____________________________


 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.