Poslal mě na infekční oddělení, kde jsem se „přizpůsobila“. První lumbální punkce virus obrny neprokázala, další už ano. S tímto dvojnásobným handicapem jsem po vzkříšení na hradecké klinice prošla bez jakýchkoli úlev vysokou školou, dvojím mateřstvím a celoživotním pracovním nasazením. Velmi mi pomáhal můj manžel, který mě vedl od překážky k překážce s vírou, že „to dokážeš“.

Po jeho smrti mě dostihl neúprosný postpolio syndrom, ale ani na vozíku život nemusí končit. Svými životními zkušenostmi mohu očkovat své dva vnuky i jejich kamarády, ale také pomáhat v organizaci Vozíčkáři Plzeňska. Nejčerstvěji se snažím dosáhnout toho, aby lidé na vozíku měli stejnou možnost zvolit si lékaře a zdravotnické zařízení jako ostatní občané a v případě hospitalizace se dostali ke svým právům a důstojnému zacházení.

Člověk na vozíku je mnohdy většinovou společností vnímán jako nesvéprávný, to musíme společnými silami měnit!

Olga Puflerová