Jedno krásné sluneční odpoledne jsem se svými kamarády Digim a jeho přítelkyní Martinkou zaskočila na zmrzlinu a byla tam hodně velká fronta. A tak mně napadlo, že pro kornoutky s tolik vytouženou hmotou dojdu já. Kamarádi udali směr a já šla kupředu. No a ač jsem věděla kde je konec řady a že bych se tam měla postavit, bylo mi taky jasné, že to bude na hodně dlouho. Šla jsem tedy určeným směrem a došla jsem přesně před človíčka rozhodujícího se, jakou že to zmrzlinu si vlastně koupí. Já už měla v objednávce jasno. Cestou k pultíku jsem si totiž opakovala jedna karamelová, druhá jahodová a třetí čokoládová s polevou. A pán uviděl mě a moji bílou hůl. Pustil mě tedy před sebe. Zakoupila jsem požadované zmrzliny u pultíku, snědla svoji a další dvě jsem vzala kamarádům. Jak jsem zmrzliny nesla? Každou v jedné ruce nad hlavou a hůlku v puse mezi zuby. No musím říci, že to bylo hodně zajímavé. Nikoho jsem nenaštvala, alespoň mi to není známo.

Zuzka Chamulová