Není nemocnice jako nemocnice (Dobromysl.cz)

M ůj syn onemocněl v roce 1992 zánětem mozku, a protože se epilepsii, která z toho vznikla, nikdy nepodařilo zkompenzovat, zažili jsme za těch 20 let mnoho pobytů v nemocnicích a poznali mnoho zdravotníků. Vzhledem k tomu mám již porovnání, jak to kde chodí a hlavně mám možnost sledovat vývoj zdravotnictví u nás, který jde naštěstí v mnoha věcech k lepšímu a na mnoha místech již pochopili, že se za číslem diagnózy skrývá ČLOVĚK. Jsou u nás však i místa, kde zaspali dobu a kde by rozhodně potřebovali proškolit z empatie a sociální problematiky.

O obojím vám chci napsat….

Můj syn je díky těžké farmakorezistentní epilepsii fyzicky postižený, nemluví, mentálně je na úrovni asi 3 let, vyžaduje neustálý dozor. Poslední 4 roky je přes týden umístěn v Domově pro zdravotně postižené na Křivoklátsku a domů jezdí na víkendy, svátky a prázdniny. Je zbaven svých práv a jeho opatrovníkem jsem já (matka). Toto sděluji proto, že mluvit s ním znamená mluvit se mnou.

Ptejte se jen odpoledne

Syn v ústavu onemocněl zánětem horních cest dýchacích a pracovníci se rozhodli ho nechat odvést do spádové nemocnice, což je v tomto případě Masarykova nemocnice v Rakovníku. Toto jsem se dozvěděla v 9 hodin ráno a do nemocnice jsem ihned volala. První překvapení nastalo, když jsem se dozvěděla, že informace o zdravotním stavu lékaři podávají výhradně mezi 14- 15 hodinou. Velmi jsem se tomu podivila, chápu, že ne vždy se člověk trefí vhodně a stačilo říci „zavolejte později, teď mám vizitu“ atd., ale vyhradit hodinu na informace, když mám syna od půlnoci v nemocnici a nic o něm nevím (neb neodjížděl z domova), mi přijde dost drsné. Nenechala jsem se odbýt, takže krom pár informací jsem se dozvěděla, že „pán je hodnej“….

Protože se původně plánovala pouze třídenní hospitalizace, po poradě s rodinou jsem se rozhodla tam tedy syna nechat. Krom každodenních hovorů s lékařkou, které byly možné pouze mezi 14- 15 hodinou, jinak se se mnou odmítala bavit, jsem volala ještě večer 1x sestrám. Kdybych mohla mluvit přímo se synem, určitě bych personál neobtěžovala, ale bohužel, jiná možnost spojení než přes personál nebyla, a tak jsem denně působila jako obtěžující hmyz. Ne všichni byli neochotní, to bych lhala, ale rozhodně se nikdo nesnažil mi vyjít vstříc. Měla jsem strach o svého syna a situaci ještě značně ztěžoval přístup personálu. Poslední kapkou byl hovor se sestrou ve čtvrtek 12. dubna.

Sestřičko, prosím, jak se daří Patričkovi? - Já vám nemůžu nic říct. Ale určité informace mi říct můžete. - Nevím, teď jsem přišla. Tak se koukněte do papírů. - To nesmím. Tak, prosím, napište do hlášení, že zítra budu chtít převoz Patrička do Prahy. - Jestli na to nezapomenu. Zavolejte si zítra v 8 hodin paní doktorce.

Druhý den ráno volám v 8 hodin, volejte za půl hodiny, volám za půl hodiny, paní doktorka se s vámi bude bavit až mezi 14-15 hodinou. Chtěla jsem, aby byl syn převezen ještě téhož dne, abychom u něj mohli na víkend být. Bylo mi jasné, že v pátek večer, kdy už je jen pohotovostní služba, se se mnou v motolské nemocnici nebudou chtít moc bavit. Na převozu, respektive na tom, aby se se mnou paní doktorka dohodla hned, jsem trvala. Ta byla velice rozzlobená, že prý jednám nefér a že převoz zajistí, ale až odpoledne. Tím jsem si vysloužila takový zápis do zprávy, že se pak v Motole hrozili, co jede za hysterku.

Přívětivé klima v Motole

A z jiné nemocnice: syn byl převezen na interní oddělení FN Motol, kde nás přijali samé usměvavé a milé sestry, přišla se představit službu konající lékařka, vše vysvětlila. Se zájmem se všichni vyptávali, jak se synem komunikovat, na jaké oslovení je zvyklý, co má rád... apod. Mohla jsem u něj být, jak dlouho jsem chtěla, a na závěr mi lékařka nabídla přeložení druhý den na nadstandardní pokoj. Tam jsme mohli být celá rodina 24 hodin denně a byla mně nabídnuta i hospitalizace, kterou jsem ale nemohla využít, neboť mám doma ještě malé dítě.

Byla jsem jak v Jiříkově vidění… Syn v nemocnici výborně prospíval, i když se nakonec z onemocnění horních cest dýchacích vyklubal zápal plic. Jedna sestřička mu vyráběla loďky a zvířátka z papíru , další maňáska z gumové rukavice. Personál si za mnou chodil povídat a já se tak dozvěděla dost zajímavých informací, navíc např. o zařízeních pro zdravotně postižené. To, že se syn 2x v noci rozhodl dojít si na WC i s pumpou, na kterou byl napojen, a vytrhal si tak kanylu i cévku, brali všichni s úsměvem. Na pokoji, který platila nemocnice, jsme mohli pobývat jakkoli dlouho, a to i s Patrikovým 7 letým bratrem.

Zdroj: Dobromysl.cz, Dagmar Harbaľová, Praha 4, Braník


 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.