AS mi byl diagnostikován ve 13 letech, někdy v roce 2001. Měl jsem potíže zapadnout do kolektivu. V učení jsem patřil k nejlepším. O přestávkách jsem byl ale většinou sám a věnoval jsem se svým specifickým zájmům, talentu ve výtvarném umění, psaní povídek a četbě knih různé literatury. Tímto způsobem jsem v podstatě trávil veškeré své volné chvilky. Nevěděl jsem a neznal způsob, jak si získat kamarády. Několikrát jsem se pokoušel navázat kontakt se svými spolužáky a zkoušel zapadnout do kolektivu tím, že jsem se snažil chovat jako oni. Zpočátku se mi to chvíli i dařilo, jelikož jim moje zájmy připadaly zajímavé. Pak mi ale postupně přestali věnovat pozornost, když zjistili kdo jsem, jaký jsem a že asi nejsem úplně v pořádku, neboť jsem se od svých spolužáků svým chováním dost podstatně lišil.

Začalo se to obracet ve slovní a psychickou šikanu, různý výsměch a podobně. S každou takovou nepříjemnou skutečností a situací se zvyšoval můj pocit méněcennosti a nepochopení ze strany druhých. Byl jsem jediný introvert ze třídy, v podstatě z celé školy plné sebevědomých extrovertů s vyspělými komunikačními a sociálními schopnostmi, kterými byli daleko přede mnou, zatímco já jsem působil- oproti nim- značně zaostale. Také jsem se za sebe kvůli tomu dost styděl. Když jsem například měl jít do nějakého neznámého kolektivu, vždycky jsem byl v přesvědčení, že to na mně musí být navenek dost vidět…

Od té doby mám značné potíže v komunikaci a sociálním chování, které je bohužel dost v rozporu s celkově dobrým intelektem a bohužel i řečovými schopnostmi. Mám problémy s navazováním přiměřených vztahů s druhými lidmi. Moje komunikační schopnosti jsou opravdu velmi slabé, takže se integraci s druhými lidmi raději vyhýbám. Obtížně chápu mimoslovní komunikaci, mimiku i gesta vnímám opravdu velmi omezeně. Někdy mám tendenci negativně reagovat na různé změny. Mám různé podivné rituály, které nikdo moc nechápe, v podstatě o nich nemohu ani moc psát. Souvisejí většinou s mými talentovými zájmy.

Dále u sebe vnímám značné deficity s přečtením sociální situace, tzn. jak vybrat správné informace, emoce a signály, které nedokážu správně chápat a mám pak potíže s interpretací získaných informací. Proto se mi také těžko hledá vhodné řešení pro danou situaci. Pak mi dělá problém dovednost správně sdělovat a reagovat. Selhávám při vyjádření se, a to jak verbálně, tak i neverbálně. Neumím správně interpretovat signály z okolí a sám pak vysílám signály matoucí, což společnost není obvykle schopna pochopit a přijmout. V současné době- v přítomnosti jiných lidí- pociťuji permanentní stres. Všechny své nedostatky si uvědomuji velmi dobře. Možná i to je důvodem mé těžké fobie ze sociálního kontaktu s druhými lidmi. Dělá mi problémy, když mám před někým mluvit, viz společná konverzace, např. když potkám známého v MHD. Takové to trapné ticho, když mě nenapadá, co bych řekl. Je mi to nepříjemné a nechci, aby si o mně myslel, že jsem nějak divný, mimo, nekomunikativní.

V praxi to například řeším tak, že mám tendenci se na něco vymluvit, vystoupím, chvíli předstírám, že někam jdu. Když je pak vzduch čistý, tak se po chvíli vrátím a počkám na další spoj. Taková dočasná vnitřní úleva. Každá taková sociální situace mě vždycky značně vyčerpá, třeba i jen nákup naproti v obchodě, a nebo když mám někomu zatelefonovat. Vždy to ve mně vyvolá vnitřní úzkost. Jinak si o sobě myslím, že jsem celkem schopný člověk, co dovede tak nějak normálně fungovat. Tyto nevyhnutelné faktory a vnitřní limity mi vše dost do značné míry stěžují.

Také je pro mne značně obtížné něco odmítnout, říct ne. Když se mi něco nelíbí, nebo s něčím nesouhlasím, mám tendenci působit nezrale, naivně a hloupě, což u druhých lidí nebudí příliš dobrý dojem a dost často toho využijí. Moc bych si přál mít ve svém životě nějaké blízké přátele, někoho, s kým bych si mohl alespoň psát. Komu bych se mohl svěřit se svými strastmi a problémy. Skutečnost, že na takového člověka v dnešní společnosti opravdu nenarazím, vždy dost zamrzí. Dřív jsem takové představy dost často interpretoval do svých povídek.

Jednou jsem se pokusil pár svých povídek publikovat na jednom literárním webu, kde někdo psal něco dost podobného, myslím, že to bylo o životě dvou berušek. Bohužel jsem za své povídky v komentářích sklidil dost ostrou a nepříjemnou kritiku, že jsem je z toho webu raději velice brzy odstranil. V té době jsem si také dopisoval s několika slušnými lidmi z jedné křesťanské seznamky. Bohužel mi to nikdy nevydrželo příliš dlouho. Nevěděl jsem například, jak správně reagovat, odepisovat, také jak často odepisovat, aby to nepůsobilo dotěrně nebo nevhodně. Nedokázal jsem to odhadnout. S chatováním nebo ICQ jsem měl rovněž velké problémy s přímou komunikací. Vždy mi brzo došla slova a bylo mi to trapné, jelikož jsem nepřišel na nic, co bych napsal.

Postupem času jsem došel k tomu, že v dnešní době je pro mě velkým problémem třeba i někomu napsat. Snaha o psaný projev mi dělá potíže. Dost mi to brání v psaní si se zajímavými lidmi, o kterých bych se chtěl třeba něco dozvědět. I v případě AS nedokážu stále spoustu věcí pojmenovat nebo definovat. Mám strach z úplné sociální izolace. Proto se snažím přicházet na různá řešení svého problému. Tímto bych tedy zakončil svůj dlouhý článek. Budu vděčný za každého, kdo bude mít zájem mi napsat, poradit mi, nebo by ho o mně něco zajímalo, může napsat na uvedenou emailovou adresu. V rámci času a možností se budu snažit odpovědět všem. Děkuji za zveřejnění tohoto článku. S upřímným pozdravem „aspík“ introvert.

Zdroj: polenoman(a)seznam.cz, Dobromysl.cz