Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Různé články Sociální služby (Dobromysl.cz)

Sociální služby (Dobromysl.cz)

Ten, kdo chce lidem sloužit, ať už po tělesné, duševní nebo duchovní stránce, většinou souhlasí, že by je měl znát, že by jim měl rozumět, aby věděl, jak oni cítí a myslí, po čem touží, co potřebují, případně proč a jakým způsobem škodí druhým i sobě. Že k pomáhání druhým potřebujeme dobře znát i sebe samé a sami sobě  
rozumět, to už není tak samozřejmé. A přece je tomu tak! Potřebujeme znát svá slabá místa, na která si musíme dávat pozor. Když například jednáme s lidmi z jiné sociální vrstvy, máme k nim možná nezdravý, snad až štítivý odstup, který těžko překonáváme a který nám ve službě značně překáží. Oni mohou mít úplně jiný hodnotový systém než my, třeba žijí jen dneškem jako Romové, nebo mají odlišnou sexuální morálku, se kterou nesouhlasíme, a pro tento nesouhlas možná zapomínáme, že máme jiný, přednější úkol než přesvědčovat je o tom, že jejich morálka je špatná. - Na druhé straně si někdy neuvědomujeme vzácnost svých darů, např. můžeme mít přirozený, spontánní zájem o lidi, takže je pro nás potěšením s nimi být, máme s nimi trpělivost, vydržíme jim naslouchat - a ani si neuvědomujeme, jak je to výjimečné a cenné.

 

Naše sebepoznání je omezeno jednou velmi významnou skutečností. Ve svém jednání se necháváme vést řadou motivů, potřeb, impulsů, představ a přání, kterých jsme si vědomi jen částečně a někdy dokonce vůbec ne. Ty motivy pak působí přesto, že o nich nevíme, dokonce tím záludněji. Některý člověk má například ke svým blízkým nebo i k těm méně blízkým silné nepřátelské, nenávistné pocity, které si naprosto nemůže přiznat, protože by to nesnesla jeho sebeúcta. Tak zatlačí tyto pocity do nevědomí, dusí je v sobě, odborně řečeno vytěsní je. Ale ony působí všelijakými postranními cestami. Takový člověk může mít pocit viny - a neví proč. Věčně se nám omlouvá za všelijaké maličkosti, že je nám to trapné, a pak nám jednou, aniž si to uvědomí (!), nehorázně ublíží.

U druhých lidí si často všimneme, že s nimi po této stránce něco není v pořádku. Řekneme například o někom, že "neví, co chce". Jindy nemůžeme pochopit, jak naši bližní jednají protismyslně, hloupě, ačkoli jinak projevují výbornou inteligenci. Vysvětlení bývá právě v tom, že jednají podle motivů, které si sami neuvědomují. Ale i o sobě samých někdy zjistíme, že jsme se v sobě mýlili, že jsme nerozuměli svým citům nebo dokonce že jsme sami sobě lhali, abychom si usnadnili život nebo abychom si mohli zachovat příjemné iluze o svém charakteru.

Existence nevědomé vrstvy našeho duševního života, oněch temných sklepení duše, je důležitá i pro naši službu potřebným, trpícím a ohroženým. Na vědomé rovině svou službou uskutečňujeme krásné a ušlechtilé ideály, ale zároveň se nám do toho na nevědomé rovině mohou plést všelijaké postranní, více či méně sobecké pohnutky, pocity a přání, které nám v té práci překážejí nebo ji znehodnocují, takže někdy místo abychom pomohli, naopak ublížíme.

Problémem bývá soucit. Lidé, kteří dobrovolně slouží trpícím, bývají často velmi soucitní. Samozřejmě soucit s utrpením je ušlechtilý cit. Pokud ovšem vede k činům. Soucit, který nejedná, rychle degeneruje v sebeuspokojující sentimentalitu. (To je obecný poznatek jak teologický, tak psychologický. Jednání nebo nejednání mění - někdy velmi rychle - naše myšlení i cítění, naši povahu i charakter.) Takové soucitné rozněžnění je falešné, jen zastírá před námi samými vlastní sobectví. Ale i když je soucit činorodý, je otázkou, jestli o něj ten druhý stojí. Mnoho lidí chápe soucit jako degradaci: Takový chudák, abyste mě litovali, zase nejsem! - Zdravotníci musí být schopni soucitu, ale nesmějí se z něj zhroutit. Sestra v nemocnici musí ovládnout svůj soucit k dítěti, které trpí bolestí, nesmí se rozplakat. Zralý zdravotník dokáže soucítit a přitom jednat, jak je třeba. To někdy znamená být tvrdý a způsobit třeba pacientovi při nějakém vyšetření i nevyhnutelnou bolest, aby mohl být správně léčen.

Dalším motivem k práci s lidmi je zvědavost. Zvědavost je výborná lidská vlastnost. Například vědec bez zvědavosti by se daleko nedostal. Práce s lidmi vyžaduje přiměřenou zvědavost. Když vás nějaký člověk nezajímá, nezapamatujete si jeho jméno, jeho problémy, jeho rodinné poměry. Lidé, kterým v dobrovolné službě pomáháme, bývají pro nás velmi zajímaví svými rodinnými vztahy. Mnozí z nich prodělali něco, co nám je velmi vzdálené, uskutečnili ve svém životě nějakou možnost, která by i nás lákala, ale ke které nám scházela odvaha nebo nám v ní zabránil zdravý rozum. A pak se třeba takového člověka vyptáváme na něco, co nepotřebujeme vědět k tomu, abychom mu pomohli, ale co nás osobně zajímá. Přitom si namlouváme, že ta informace je důležitá, a v tom se klameme. Pamatujme: Každá zbytečná otázka škodí.

Jsou lidé, kteří druhým slouží převážně z povinnosti. Někteří z nás mají v sobě - jako výsledek křesťanské výchovy - hluboce vštípený pocit povinnosti: co se nemá a co se naopak má. Pomáhat lidem je obecný charitativní motiv, častokrát zmíněný v Bibli. My to slyšíme, věříme tomu a upřímně chceme také takoví být. Povinnost však může být tíživá. Mně se třeba vůbec nechce, ale ví, že ten člověk v dané chvíli mou pomoc nutně potřebuje, tak mu ji poskytnu. Pokud si to plně uvědomím, pokud si přiznám, že nepomáhám z lásky, protože láska tu momentálně není, pokud přijmu tuto svou slabost, je vždycky naděje, že pravý motiv se dostaví, v pomoci najdu zalíbení, dostanu k ní chuť a objeví se i činorodá, obětavá láska. Zůstává otázka, do jaké míry má člověk sám sebe k té či oné službě nutit. Jsou věci, které se - dělány z pouhé povinnosti - nedaří.

Horší variantou pomáhání z povinnosti je skutkařství. Skutkař si myslí, že si svými dobrými činy něco zaslouží. Přitom může z Bible dobře vědět, že je spasen z pouhé milosti a na požádání to správně odříká, jenže cítí to jinak a je na svou dobrotu skrytě pyšný - člověk dovede být ostatně pyšný třeba i na pokoru, se kterou slouží a je to pýcha neobyčejně houževnatá Ruku na srdce - stále znovu se při ní přistihujeme.

Dalším motivem ke službě druhým bývá osobní neštěstí. Člověk, který má, jak se říká, zlomené srdce a neví si rady se svými problémy, člověk, který se nějak zamotal ve svém vnitřním životě nebo mu ho zamotali druzí, hledá někdy východisko v tom, že se obětuje a pomáhá druhým. To není nejhorší způsob, jak si pomoci v tísni. Nemůže být každý jako Albert Schweitzer, který rozdával z přebytku svého osobního štěstí. V charitativní práci může člověk najít duševní rovnováhu, kterou ztratil nebo kterou možná nikdy neměl. Není to nic špatného a jsme-li na tom takhle, je dobře o tom vědět, přiznat si to, nenalhávat si ušlechtilejší motivy.

Ve službě hledáme často i východisko z osamělosti. Ten, kdo má málo osobních kontaktů a nedovede si je vytvořit v normálním společenském životě (mimochodem - v naší církvi to někdy bývá kupodivu dost těžké), má tady příležitost najít srdečné vztahy se spolupracovníky - a také s těmi, kterým slouží. Jenže tady číhá zvláštní nebezpečí. Můžeme se nabízet za přítele nějakému svému klientovi, který o to nestojí, ale neodmítne nás, protože je silně závislý na naší službě. Toto nebezpečí dobře znají psychoterapeuti, kteří jsou v pokušení hledat lidskou blízkost, která jim jinak chybí, ve vztazích s pacienty. Když normálně navazujeme přátelské vztahy, bereme na sebe riziko, že budeme odmítnuti. Nabídnout přátelství znamená otevřít se, nějakým způsobem říci "Stojím o tebe" a snést, když odpověď - třeba velmi ohleduplná - zní "Ale já o tvé přátelství nemám zájem". Tohle nám klient zpravidla neudělá, ale my té jeho závislosti nesmíme využívat. Je samozřejmě možné, že se klient, nebo dokonce i psychoterapeutický pacient, časem změní v rovnocenného přítele, se kterým budeme trávit mnoho volného času, ale je to výjimečné. - Není nic špatného na tom, když osamělý člověk hledá lidskou blízkost u těch, kterým pomáhá, měl by si ale přiznat, i když je to pro někoho velmi trpké, že je osamělý, opuštěný.

Snad všichni si víceméně libujeme v pocitu vlastní důležitosti, ať už více nebo méně oprávněném. A v charitativní práci mohou tento pocit hledat lidé, kteří strádají jeho nedostatkem. Někdy se z toho vyvine spasitelský komplex, dojem, že jsem nepostradatelný, že nesmím nikoho odmítnout. Jsou lidé, kteří se dovedou ve službě doslova uštvat a trpí tím jak kvalita jejich práce, tak jejich duševní i tělesná kondice. Zkušený a vyrovnaný charitativní pracovník bez spasitelského komplexu (opět podobně jako psychoterapeut nebo duchovní), ví, že je mnoho těch, kterým může škodit, když se snaží jim pomoci a sám je v dušením a tělesném stressu.

S honbou za pocitem vlastní důležitosti často souvisí nedostatek sebeúcty, známý komplex méněcennosti. Zejména mladý člověk, který má málo životních zkušeností a neví, jestli se vůbec v životě uplatní a jestli najde někoho, kdo ho bude mít rád jako partnera, trpívá tímto komplexem- pojištěn proti němu ovšem není nikdo. V charitativní práci je možno hledat zvýšení sebevědomí a sebeúctu nezdravým způsobem. Tady máme často co dělat s lidmi, kteří jsou zaručeně ubožejší než my, nad které se můžeme cítit povzneseni a povýšeni, se kterými můžeme jednat blahosklonně, kterými můžeme dokonce více či méně vědomě a více či méně otevřeně pohrdat - což je pro většinu lidí příjemný pocit. Pohrdání je ovšem pro lidské vztahy tím, čím pro tělo rakovina, otráví všechno.

Motivem ke službě lidem může být konečně i panovačnost. Dobrá slovní hříčka a pomůcka pro zapamatování: neplést si sám u sebe touhu pomoci s touhou po moci! Touha po moci, touha ovládat druhé, je - jak dnes dobře víme mimo jiné zásluhou slavného psychologa Adlera - daleko rozšířenější, než lidé přiznávají a než si uvědomují. Je to motiv tak silný, že mu bývá podřízen i ekonomický zájem nebo erotika: Lidé posedlí mocí mívají milostné kontakty nikoli z lásky, ale proto, aby jejich prostřednictvím někoho ovládali. Pocit moci, kterou nad klienty míváme, nám dělá dobře, ale znehodnocuje naši charitativní práci jak morálně, tak pokud jde o výsledky.

Pojednali jsme o devíti motivech ke službě, které mohou být nebezpečné zejména tehdy, když si jich - a to je časté - nejsme dostatečně vědomi. Teoretické seznámení s nimi je užitečné, ale nestačí. Je nezbytné mít někoho, s kým můžeme čas od času, v prvních letech služby pravidelně, otevřeně mluvit a radit se, kdo nás na konkrétních případech upozorní na to, jak složité city při jednání s lidmi používáme. A kdo v nás především povzbudí to, co má být základní silou naší služby - obětavou lásku, která je víc než spolehlivým citem (neboť cit je vždycky nespolehlivý). Je rozhodným životním postojem a stále znovu přijímaným darem.

 

Autor: Doc. PhDr. Pavel Říčan, Pedagogický ústav AV ČR



 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

bezpecnost-na-prejez...
rovna_prava_pro_vsec...
priprava2011-06
luhacovice-08
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.