Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Různé články O přátelství(Dobromysl.cz)

O přátelství(Dobromysl.cz)

C Cílem tohoto příspěvku není vyzdvihovat význam kamarádů a přátel pro život člověka. Cílem není ani polemizovat s názory starší odborné literatury, ve které čteme o „povrchnosti“ přátelství lidí s mentální retardací. Mým cílem bude podělit se o jednu osobní zkušenost a drobné zamyšlení.

V rámci našich pracovních, podpůrných programů jsme uspořádali s lidmi s mentální retardací besedu na téma „Dospělost, práce a budoucnost“. Mluvili jsme o mnoha představách, snech a plánech, které se týkaly hlavně práce a uplatnění v životě. V závěru diskuse však s naléhavostí vyvstal jeden zásadní problém, který by se dal shrnout do výroku – „nemám kamarády, chybí mi přátelé, jsem sám“. Toto téma jsme nečekali. Našich programů se obvykle účastní lidé, kteří jsou motivovaní uspět v životě, najít si práci, zapojit se do širší společnosti. Lidé, kteří mají zkrátka chuť být s druhými lidmi.

Situace, která nastala s otevřením tohoto tématu, byla zajímavá. V místnosti, ve které jsme besedovali, sedělo několik lidí, kteří se pravidelně jednou až dvakrát týdně potkávají v rámci podpůrných programů a všichni svorně referují o tom, že jim v jejich životě chybí přátelé. Po besedě jsme se začali účastníků postupně individuálně ptát a zjišťovali jsme, jak to s kamarády ve svém životě mají, kdo se jim líbí, s kým by se rádi seznámili a podobně. Zjistil jsme tři důležité informace:

1)Mladým lidem s mentální retardací vadí, že jsou často zařazování do různých skupin společně s dětmi (stacionáře, tábory, kroužky…).

2)Mladí lidé s mentální retardací se bojí navazovat přátelství s druhými lidmi, protože mají negativní zkušenosti z minulosti (šikana, ponižování, nadávky, zklamání…).

3)Mladí lidé s mentální retardací by se rádi s někým seznámili, ale neví jak. Nikdo s nimi nikdy o získávání kamarádů nemluvil a nikdo jim v této oblasti neporadil.

Je zřejmé, že první bod, který zde uvádím, je v kompetenci profesionálů a „pořadatelů“ akcí pro lidi s mentální retardací. Chceme-li tedy dát mladým lidem s mentální retardací prostor k navazování přátelství, bude nutné ctít jejich vývojové potřeby a skupinu tvořit spíše s ohledem na jejich chronologický věk. K opačnému kroku nás často svádí informace z psychologických zpráv, které posuzují intelekt osob mentální retardací pomocí srovnání se standardními výkony, které zvládají děti v určitém věku. Musíme mít na paměti, že pouhé srovnání intelektové kapacity dané osoby s touto škálou, neodráží vývojové potřeby, které jsou ovlivněny zejména biologickým zráním každého jednotlivce.

Druhý bod je na pomezí režimových opatření (tj. zásahů do prostředí) a posilování kompetencí daného člověka. Je zřejmé, že v boji proti negativním zkušenostem s druhými lidmi (šikana, ponižování…) je nejdůležitější prevence a rychlé, okamžité řešení vzniklých problémů. Protože je zřejmé, že se nikdy nedokážeme těmto problémům plně vyhnout, je nanejvýš nutné učit osoby s mentální retardací, co si k nim mohou druzí lidé dovolit, na koho se mohou obrátit, když jim někdo ubližuje, naučit se „říkat ne“ a také dokázat jim poskytnout korektivní zkušenost, aby měli možnost si prožít, že všichni lidé se k nim nemusí chovat nutně negativně.

Třetí bod je již plně záležitostí nácviku takových sociálních dovedností, jako je pozvání někoho na kafe, do čajovny, do kina, na koncert, vyjádření sympatií, nabídky spolupráce a podobně. Není to snad dostatečně atraktivní téma pro osnovy speciálního vzdělávání? Z rozhovorů po naší besedě jsme například zjistili, že Pepa a Franta si jsou vzájemně sympatičtí, cítí, že mají společné zájmy a jeden s druhým by byl rád kamarád. O svých sympatiích vzájemně neví. Chodí kolem sebe, potkávají se jednou týdně v našich programech, ale na pivo se po jejich skončení nepozvou. Proč? Neví zatím jak…



 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

rovna_prava_pro_vsec...
rakousko2011-03
img_3716
53_vylet_2809-0808
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.