Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Když vnouče moc zlobí

Když vnouče moc zlobí

K aždé dítě, to malé i to větší si občas potřebuje trochu pozlobit. Je to naprosto normální a běžná věc. Vždyť i dospělí někdy zlobí a mnohdy dokonce víc než děti. Někdy se však může stát, že dospívající dítě skutečně zlobí víc než je zdrávo. Své o tom ví i paní Karolína, která se všemožně snaží mít pro svého vnuka pochopení. Co na tom, že je nevybouřený, divoký, to přece k mládí patří. Hlavně, že je v jádru hodný kluk a správný chlap.

Již od raného dospívání tato dáma tolerovala svému vnukovi výstřelky, kterým lze jen těžko uvěřit, noční přepadovky, ba co víc, zastupovala mu nejen rodiče, ale i banku. Stále při tom věřila tomu, že ji vnuk potřebuje. Pravda je ale bohužel taková, že ji chlapec jenom využívá. Tato dáma však není zdaleka jedinou využívanou babičkou. Desítky prarodičů u nás jsou na tom stejně jako ona. Těmto lidem se nějak nedovedou svému vnoučkovi, který byl dřív tak roztomilý, striktně říct ne.

Vnuk paní Karolíny si to opravdu uměl přímo fantasticky zařídit. Nechtějí-li rodiče tolerovat, jak se chová, navštíví svou babičku. U ní se nají, vyspí a snadno přijde i k penězům. Babička mu ráda dá peníze z peněženky, ale o tom, že se jí peníze ztrácí navíc i z nočního stolku, mnohdy ani neví. Vytáhne to svoje zlato z problému z exekutorem, oblékne ho do nového oblečení a poslechne si, co má chlapec na srdci. Co na tom, že sem tam zvýší hlas, snaží se mu domluvit, prosí, a dokonce i vyhrožuje, že jestli se vnuk nezačne sekat dobrotu, tak se to už neobjede bez následků. Hlavní je přece to, že pomůže pokaždé, když teče do bot. Zajímá vás, jak vnouček reagoval, když babička „trucovala“? Představte si, že začal ronit slzy nebo odešel do temné noci. Rázem měl vítězství opět v kapse.

Situace lidí, které vydírají vlastní vnoučata není tak beznadějná. Pomoc je „snadnější“ než se zdá. Senior si však musí pomocí sám a je k tomu kolikrát potřeba opravdu hodně síly, proto ty uvozovky. Jediným skutečně účinným způsobem, jak se před takovým mladým citovým vyděračem zachránit a odnaučit ho tomuto jeho špatnému zvyku, je umění odmítnout mu vyhovět. Až vám tedy, milí dědečkové a babičky, váš vnuk příště opět začne pokládat otázky typu, jestli může u vás přespat, zda mu půjčíte peníze, jestli může k vám domů přivést i kamarádku nebo vás snad dokonce požádá, abyste mu dali třeba obraz nebo něco jiného, co měl podle vašich slov stejně zdědit, odpovězte mu zkrátka, že ne. Je naprosto jasné, že vám bude pukat srdce, když mu to takhle řeknete. Jenže každý člověk se musí naučit, že všechny činy s sebou nesou i následky a důsledky. Ani váš milovaný vnouček není v tomto případě výjimkou. Nezbývá mu zkrátka nic jiného, než vzít na sebe zodpovědnost za sebe samého.

Je pravda, že opustí-li takový dospívající kluk nebo holka rodný dům, nejspíš bude muset nocovat na ulici. Je-li bez peněz, bude si je muset sám vydělat. Samozřejmě je tady riziko, že se dostane do „špatné party“ a na večerních ulicích, co si budeme povídat, taky není zrovna bezpečno. Takže by se mu mohlo něco stát. Toho se rodiče i prarodiče většinou nejvíc bojí, a není divu. Jenže pokud teenager pořád potřebuje peníze nebo něco jiného, a uchýlí se kvůli tomu i k vydírání, pak je tady velká pravděpodobnost, že už se v jeho životě něco nežádoucího přihodilo.

Prarodiče by si také měli uvědomit, že nejsou rodiči svého vnuka a podle toho by se měli chovat. I když ho samozřejmě mají velice rádi a mnohdy se jim zdá, že ho jeho rodiče nevychovávají zrovna nejlépe, že oni by to zvládli lépe. Ani v takovém případě by se však neměli prarodiče příliš plést mezi děti svých dětí a jejich rodiče. Výjimku by měli udělat pouze tehdy, pokud by se vnuk náhodou stal obětí teroru. Ale jinak je lepší, když nechají vnoučata, ať si řeší své problémy se svými rodiči. A neměli by se nechat „obměkčit“, ani když jim vnoučata začnou vyprávět, že rodiče mu to nedovolí a vysvětlovat, že rodiče jim vůbec nerozumí.

V současné době jsou starší lidé tak trochu v nevýhodě. Dnešní mladí jsou totiž docela dobrými psychology. To znamená, že obligátní větu: „ty mě nemáš rád“ od nich pravděpodobně neuslyšíte. Ale plačtivých scén, výhružek sebevraždou a „odchodů natruc“ do nebezpečí se prarodiče klidně dočkat mohou, dokonce docela často, ba i denně. V takovém okamžiku je nejdůležitější neustoupit a trvat na svém. Až váš vnuk naštvaně odkráčí, neděste se. Zkuste to nebrat nijak tragicky a neřešit to. Také si na noční stolek nepokládejte mobil, na který pak budete každou chvíli ustaraně sledovat a celou noc kvůli tomu nezamhouříte oka. O to tady skutečně nejde. V tomto případě se opravdu vyplatí stát se na krátkou dobu sobcem a ignorantem.

V určitých situacích byste se s vnukem vůbec neměli bavit a zkrátka mu zavírat dveře před nosem. Taková situace nastává například tehdy, když se z vaší peněženky , bytu, či tašky začnou ztrácet nějaké peněžní částky. I kdyby se jednalo třeba jen o „zanedbatelné“ částky. Pokud se k vám dostane informace, že se vnuk stal otrokem drog, automatů nebo má dlouhodobé problémy se zákonem, také ho nepouštějte k sobě do bytu. V případě takto „zkažených“ lidí je naprostá nedůvěra skutečně namístě. Ve vlastním zájmu byste takovému člověku měli otevřít dveře teprve až s úspěchem zvládne a ukončí léčení. Stejně by měli senioři postupovat, a své vnoučata dovnitř nevpouštět, když budou žádat o nocleh nejen pro sebe, ale i pro své „kamarády“. Jinak hrozí, že se brzy jejich dům promění ve veřejnou ubytovnu, kde si každý může přespat kdy se mu zachce.

Já doufám, že mládež bude rozumná, ohleduplná a nesníží se k vydírání vlastních babiček a dědečků. Ale stanou se naopak jejich oporou a mohou jim, kdyby jim snad chtěl někdo něco špatného provést. A právě taková vnoučata bych přála všem seniorům.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

P6231592
v-dolina2010-11
02-opava-jakartovice
p1140736
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.