Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Člověk je prakticky mrtvý, přesto může něco zažít.

Člověk je prakticky mrtvý, přesto může něco zažít.

J á vím, zní to neuvěřitelně. Říkáte si: „Jak může někdo, kdo už nežije, něco zažít?“ No vidíte, a přesto je to možné a stává se to. Existují lidé, kteří vám to mohou potvrdit. Mám teď na mysli mimo jiné lidi, kteří zažili klinickou smrt. Právě o klinické smrti bude pojednávat dnešní článek. Zajímá vás co všechno se může stát člověku v klinické smrti? Může například cestovat tunelem, potkat zesnulé přátele, či vidět panoramatický přehled vlastního života od dětství až do současnosti. Zážitky, které jsem vyjmenovala, patří k těm nejčastějším a jsou docela příjemné. Podle novodobých studií ale mohou lidé v klinické smrti prožít i něco negativního. V tu chvíli je může dejme tomu obklopovat chlad, nářek, bizarní tvory, ze všeho nejhorší však prý byla pro tyto lidi lhostejnost.

My si představujeme, že smrt trvá jenom chvíli. Ve skutečnosti se však jedná o proces. Začátek tohoto procesu nastane tehdy, jakmile přestane tlouct naše srdce, plíce přestanou pracovat a mozek nedává najevo, že by fungoval. Během krátké doby po zástavě srdce, ale mohou záchranáři srdce znovu, řekněme, rozpumpovat. Tato doba nebývá vždycky až tak krátká, protože trvá od několika vteřin po hodinu, dokonce i déle. Je-li proces oživování úspěšný, je proces umírání odvrácen. K tomu, aby klinická smrt nastala, je zapotřebí zástavy dechu a zástavy srdeční činnosti. Jedná se o zkušenost blízkou smrti, tak tento stav vědomí alespoň popisují vědci.

Lékařům je sice známo velmi dobře, jak vypadá tělo ve fázi klinické smrti po fyzické stránce. Stále však zůstává víceméně záhadou, co se v tu chvíli děje s psychikou pacienta. Díky úspěšnému oživování může člověk dál žít. Zhruba každý pátý oživený, během klinické smrti něco zažil. „Příběh“, který daná osoba prožila, v ní obvykle zanechá tak hluboký dojem, že se změní jeho životní styl. Zajímá vás k jakým změnám u takových lidí dochází? Podle přehledové studie „Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí“, jejímž autorem je psycholog Martin Kupka, se změny týkají zejména hodnot a pacient pak jeví vyšší zájem o náboženství. Tito lidé se pak také méně bojí smrti. Více prožívají přítomnou chvíli a celkově pokládají svůj život za smysluplnější. Dosud se však s úspěchem nepodařilo vědecky vysvětlit, jaký zážitek vlastně mají takové osoby za sebou. Dokonce ani není dost snahy. Možná je to proto, že pokusy o vysvětlení, ke kterým bylo využíváno působení farmak, neurologických podnětů, nedostatečného zásobení mozku, selhaly a nepřinesly výsledky. Ani pokusy o vysvětlení díky psychopatologie nedopadly lépe.

Co tedy vlastně lidé v klinické smrtí zažijí? Liší se něčím jejich prožitky a čím? Na tyto otázky, které jsou jistě velmi zajímavé, odpovídá zmíněný psycholog Kupka takto: „Vědci se snaží zážitky jednotlivých lidí zařazovat do kategorií. I když jsou si jevy nápadně podobné, nejsou ani dvě ze sdělení naprosto stejná. Někdo prochází branou, jiný tunelem. Někdo spatřuje ve světle anděla, jiný Krista.“ Jsou ale i takoví jedinci, a není jich málo, kteří si po probuzení nic nepamatují. Alespoň to tvrdí některé vědecké zdroje.

Raymondovi Moodymu, jehož články o klinické smrti jsou známé, se na základě nashromážděných prožitků podařilo rozdělit fenomény zážitků do čtrnácti kategorií. Vědci považují za klíčové momenty zážitek opuštění vlastního těla, dále zážitek setkání se „světlem“ a panoramatický přehled dosavadního života. Při opuštění vlastního těla se umírající prý skutečně ocitne mimo své tělo a má možnost ho pozorovat z pozice diváka. A jaké pocity měli tito lidé, když ze svého těla odcházeli? Pocity byly různé. Některým bylo lehko, jiní své zubožené tělo litovali, našli se i takoví, kteří byli ke svému tělu lhostejní i ti, kterým bylo úzko a pokoušeli se vrátit zpět do těla. Nové duchovní tělo umírající prožívali jako nehmotné. Například nebylo možné se čehokoliv dotknout. Spousta dotazovaných kromě toho zdůraznila, že v klinické smrti rychleji a jasněji mysleli, díky tomu mohli ovlivňovat pohyb věcí.

Sám psycholog Kupka ale považuje za nejsilnější prožitek blízkosti smrti setkání s velmi jasným světlem. Tento znak je společným znakem. Zmíněné světlo mělo ve většině případů podobu bytosti, která byla vědomá a inteligentní. Dotyčné osoby se také obvykle shodli na tom, že z této postavy vyzařovalo teplo, přijetí a láska. Jedni označili světlo za anděla, jiní za samotného Ježíše. A jakým způsobem se spolu ti dva vlastně dorozumívali? Telepaticky. Nepoužívali při tom hlas, ale spíš tok myšlenek. Další věc, ve které jsou lidé, kteří prošli klinickou smrtí za jedno, je, že se jich světlo zeptalo, jestli jsou připravení zemřít nebo co dobrého během svého života udělali. Ačkoliv měly tyto otázky hluboký význam, dotyční je nevnímali jako odsouzení, či hrozbu. Byly pro ně spíš pokynem, aby se zamysleli. Právě po setkání se světlem následoval u hodně lidí intenzivní panoramatický přehled dosavadního života. Rychlost, se kterou vzpomínky přicházely byla velká. Byly chronologicky seřazeny, živé, barevné a plastické. Navíc se v nich prý vyskytovaly i ty nejmenší detaily.

Z výše uvedeného vyplývá, že zážitky z klinické smrti bývají převážně pozitivní. Modernější výzkumy, které jsou prováděny již od devadesátých let, však upozorňují, že negativní prožitky se rovněž mohou dostavit. V takových případech se jednalo zejména o sténání, chlad, lhostejnost a umírající byli obklopení podivnými lidskými i zvířecími tvory. Dětským pacientům se však zatím tyto negativní prožitky naštěstí vyhýbaly. Blízkost smrti přitom zažily až tři čtvrtiny zachráněných dětí. Děti i dospělí však popisují podobné jevy.

Zachránění pacienti, kteří prošli klinickou smrtí, se museli vrátit do reality a pro mnohé to není zrovna snadný úkol. Ze začátku nechtěli ani mluvit o tom, co prožívali, když byli na hranici života a smrti. Podle psychologů mají tito lidé strach, aby si o nich ostatní nepomysleli, že se zbláznili, a tak si zprvu chtějí nechat své prožitky pro sebe. Na druhé straně berou své prožitky jako skutečnost, nikoliv jako pouhý sen a jsou si jimi zcela jistí. Lidé s takovým zážitkem pak začnou považovat svůj život za hlubší a plnější. Více se také ve svých myšlenkách zabývají filozofickými a spirituálními otázkami. Moody zkoumal celkem až tři stovky osob, které měly za sebou klinickou smrt. Nenašel však mezi nimi nikoho takového, kdo by chtěl druhým domlouvat, poučovat je nebo kárat. Tito lidé spíše dělali všechno proto, aby se oni sami stali lepšími a aby se zlepšily i vztahy, které měli s jinými lidmi. Kromě toho cítili potřebu sebevzdělávání.

Již výše bylo zmíněno, že lidi, kteří byli už jednou prakticky mrtví, opustí strach ze smrti. Vnímají ji jako naprosto jedinečný, krásný, dokonce i osvobozující zážitek. Tvrdí, že člověk může odejít z tohoto světa, aniž by při tom pociťoval strach nebo útrapy. Smrt už je zkrátka přestala odpuzovat. To ale neznamená, že by se nějakým způsobem pokoušeli vzít si život. Všichni tito lidé jsou naopak proti sebevraždám.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

P6231580
PICT0166
p1140648
img_3691
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.