Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Demence, co je to vlastně za nemoc?

Demence, co je to vlastně za nemoc?

J edince postiženého demencí čeká fáze, kdy se stěží bude podobat člověku, kterým byl na jejím počátku. Během první fáze je demence málo patrná. Pacient chodí a pohybuje se, mysl je čistá, oči jsou jasné a otevřené, vše probíhá, jak byl zvyklý. Oproti tomu v konečné fázi choroby už je závislý na pomoci druhých, neboť není schopen postarat se o svoje potřeby a zapomněl vše, co se kdy naučil. Lidé s těžkou demencí jsou jako malé bezmocné děti.

Demence je vlastně dysfunkce mozku, kdy nemocné jsou nervové buňky, které odumírají. Řídící centrum mozku nefunguje, jak by mělo. Na počátku nemoci většina nervových buněk dokáže ještě dobře fungovat, proto pacienti se chovají úplně normálně. Pokud však vývoj dospěje k jistému kritickému bodu, kdy mozek nemá k dispozici žádné rezervy, dochází ke změně v chování pacienta. Odborníci zastávají názor, že jednoznačná diagnóza je možná v podstatě až při pitvě. Dokud pacient je na živu, neexistuje spolehlivá metoda, kterou by bylo možné zjistit stupeň poškození mozkové tkáně. Někdy i během pitvy patologové objeví, že lidé, kteří po celý život fungovali skoro normálně, mají mozkovou deformaci, kterou nacházejí pouze u nemocných demencí. Nemoc začíná postupně a neustále se zhoršuje.

Demence má více forem. Její nejběžnější formou je Alzheimerova nemoc. Lidé, kteří trpí demencí tak z nich asi 55 procent má Alzheimerovu nemoc. Poté je nejběžnější vaskulární demence, která tvoří asi 15 procent všech případů. Vaskulární demence má různé formy, z nichž je známá multiinfarktová demence (MID). Tato demence se vyvíjí z mnoha malých mozkových infarktů, jež způsobují přerušení zásobování kyslíkem v různých částech mozku, což má poté za následek narušování mozkové tkáně. Odborníci kolikrát pozorují kombinaci dvou i více poruch, které nakonec vedou k demenci. Nejčastěji se objevuje kombinace Alzheimerovy nemoci a vaskulární demence. Základem této nemoci je vždycky ztráta paměti. Alzheimer se vyvíjí velmi pomalu, kdežto MID často začíná náhle obdobím zmatenosti, což může být i důsledkem lehkého infarktu. MID zapříčiňuje narušování mozkových částic, i když okolní oblast může stále dobře fungovat, jsou si pacienti déle vědomi zhoršování svého stavu než pacienti s Alzheimerem. Vyplynulo to z pozorování, kdy například lidé postižení Alzheimerovou nemocí udělají nějakou chybu a jsou na to upozorněni, jejich reakcí bývá nefalšované překvapení. Pacienti s MID si patrně uvědomují účinky své nemoci delší dobu.

O demenci se většinou hovoří jako o nemoci stáří, i když se může ovšem vyskytnout i u mladších lidí a to mezi 45. a 54. rokem. Příčina demence není známá, není ovšem pochyb, že ve vývoji nemoci hrají roli genetické faktory. Vyšší riziko demence je také u lidí, kteří někdy v životě utrpěli vážné poranění lebky, ale i u těch, kteří mají vysoký chronický tlak. Nemáme, ale podléhat panice, pokud zrovna patříme do jedné nebo druhé uvedené rizikové skupiny. Šance, že se u nás nakonec nevyvine demence, je přece jenom větší než to, že jí budeme zasaženi.

Život s příbuzným nebo s partnerem trpícím demencí a péče o něho je velmi nesnadná. Chování postiženého je často pro lidi v jeho okolí nepochopitelné, protože neustále klade tytéž otázky, nepamatuje si nic z toho, co se událo nedávno, ale minulost si může vybavovat docela přesně, chce jít domů, přitom je doma, ale může ho urážet, když s ním jednáte jako s malým dítětem, všechno zapomíná, ale nikdy to nepřizná, hraje si s hračkami atd. Musíte počítat s tím, že jejich chování se stává naprosto nepředvídatelné.

Nejtěžší rozhodnutí v životě může nastat, když je nutné se postarat o nemocné demencí. Většinou se jedná o rodiče, partnery. Děti, které v první fázi svého života dostávaly od svých rodičů veškerou lásku a péči, cítí, že mají vůči svým rodičům morální povinnost tento dluh splatit, pokud rodiče jsou v situaci, kdy jsou závislí na péči druhých. Tento morální dluh se ovšem nedá splácet tak, že jim dáme tutéž péči, kterou jsme od nich dostávali v dětství. Role rodičů a dětí se prý nedají zcela obrátit a proto tento stav může vést i k pocitům viny. Pocity viny mohou trápit partnera člověka s demencí, ale i jejich děti, i přesto, že na rozdíl od partnera nepřísahaly v manželském slibu, že se budou starat o své rodiče ve zdraví i v nemoci, v dobrém i ve zlém. Vždycky tedy pomáhá, když o svých pocitech mluvíme, pokaždé tak pokročíme dopředu a při každé příležitosti se bolest snižuje a postupně, kousek po kousku, se zmenšuje. Nejlepší je mluvit o svých pocitech viny s lidmi, kteří tuto situaci chápou, teda s těmi, kdo jsou nebo byli víceméně na „stejné lodi“.

Karin Šimovcová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

priprava2011-05
konf-bez-barier07
v-dolina2010-01
luhacovice-20
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.