Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Autismus

Autismus

P etrovi je 14 let a na první pohled je to úplně normální kluk. Ale něco tu není v pořádku: Jeho tmavě hnědé oči jsou bez výrazu. Pohled je úplně nepřítomný. Petr je zaostalý - duševně je na úrovni tříletého dítěte. Lékaři ho dignostikovali jako autistu.

Kdo viděl film Rain Man, ví aspoň něco o této poruše vnímání. S Dustinem Hoffmanem v roli autisty má ale Petr pramálo společného. Musí být pod dohledem celý den, potřebuje pomoc při oblékání i při mytí. Ale jako mnoho jiných autistů i Petr dokáže své blízké často překvapit: Třeba dokáže zacházet s DVD přehrávačem. A dokonce se naučil sám uvařit vajíčka. Nikdo neví co všechno by dokázal, čemu rozumí a čemu né. Nikdo ani netuší, co se v něm odehrává. Vždyť nemluví, nikdy nahlas neřekl mámo, táto nebo ségro. Nedá ani najevo, když se zraní. Když bylo Petrovi 8 let, zlomil si loketní kost. Nic ale neřekl, neplakal, ani nijak nenaznačil.

Nechce nebo nedokáže mluvit? Na to neumějí odpovědět ani odborníci. Jedno je ale jisté: Petr reaguje jen ojediněle na cokoliv, co se v rodině děje. Třeba když slyší, jdeme do bazénu, utíká nadšeně do svého pokoje, aby si tam vzal plavky. Někdy také pláče ze vzteku. Máme občas skoro dojem, že by chtěl ze svého porouchaného těla uniknout. A protože se mu to nedaří, tluče kolem sebe. Kdyby mu tak šlo číst jeho myšlenky.

Prvních příznaků si Petrova máma všimla ve čtyřech měsících. Uhýbal pohledem. Trvalo to však ještě dlouho, než se dověděli, že jde o autismus. K tomu se později přidal i odlišný vývoj řeči. Petr jenom opakoval, co slyšel. Někdy řekl něco, co s hovorem vůbec nesouvisí. Nepoužívá mimiku ani gesta.

Petr žije sám ve svém vlastním světě. Nerozumí, když mu cizí lidé nadávají do idiotů jen proto, že se v obchodě rozběsní. Nebo když do nekonečna vyzpěvuje pořád dokola jeden tón nebo bouchá hlavou do dveří. Toto stereotypní chování je pro autisty typické. Petr potřebuje neměnný řád, svět pro něj musí být jednoduchý a přehledný. Pokud není, autisté na to reagují i záchvaty.

Každé ráno Petr vstane, sbalí si svačinu a čeká, dokud nejde do školy. O víkendu to nedělá, ví že není vyučování. Když se stane, že třeba v pondělí z nějakého důvodu odpadne vyučování, je nervózní a někdy i agresivní. Vždyť v pondělí přece mívá vždycky školu...

Petr ale o tom všem ale nic neví. Zcela ponořený do sebe sedí u svého keyboardu a mačká náhodně klávesy. Ať to zní jakkoliv falešně, pro něj je to však ta nejkrásnější melodie na světě.

Anna Hlisnikovská


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

p1140800
krajske_shromazdeni_...
priprava2011-01
P6265893
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.