Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Babička Evropy

Babička Evropy

Z a babičku Evropy je považována královna Viktorie. Tato panovnice je vzácnou výjimkou mezi vladaři, a to jak minulými, tak i současnými. Za tuto výjimečnost vděčí anglická královna právě své normálnosti. Jiní „velcí“ vladaři měli hold nějaký ten škraloup. Petr Veliký byl údajně morbidním opilcem, Kateřina Medičejská zase chladnokrevnou travičkou a z Jindřicha VIII. se ve stáří stal paranoidní zabiják.

Královna Viktorie přišla na svět dne 24. května 1819. Vévoda z Kentu Eduard byl jejím otcem a král Jiří III. jejím dědečkem. Bylo jí pouchých osmnáct let, když se po smrti svého strýce Viléma IV. ujala vlády. Její vláda pak trvala neuvěřitelných třiašedesát let, konkrétně od roku 1837 do roku 1901. Viktorie byla spíše průměrnou královnou, to jí však nezabránilo v tom, aby se stala symbolem nejen epochy, ve které žila, ale také historie celé Anglie a dokonce i životní stylu 19. století. A aby toho nebylo málo, udělala navíc z Anglie mocnou koloniální říši, připojila k ní Indii a jihoafrickou kolonii.

Postavou byla malá. Měřila pouhých sto padesát centimetrů. Její oči byly trochu vypuklé. Nebylo by však vhodné tvrdit o královně, že byla ošklivá. Vždyť to ani nebyla pravda. Vypadala docela dobře. V hannoverské dynastii, ze které pocházela, byly ženy údajně mimořádně ošklivé. Svatbu královna oslavila v roce 1840. Šťastným vyvoleným se stal princ Albert ze Sasko-Koburské dynastie. V té době bylo sice naprosto běžné, že sňatky, zvláště ty královské, byly záležitostí polity, majetku, či společenského postavení a sňatek z lásky byl spíše vzácnou výjimkou, Viktorii však potkalo to štěstí, že se provdala z lásky. Nesmíme zapomínat, že tehdy už byla Viktorie královnou, zatímco její nastávající jenom princem. To byl také důvod, proč v tomto případě nepožádal o ruku ženich nevěstu, jak bývá zvykem, nýbrž nevěsta ženicha. Svému manželovi pak královna porodila až devět dětí.

Lord Melbourne spravoval úřad ministerského předsedy, když Viktorie začala vládnout. Zmíněný muž si získal její důvěru a byl také jejím rádcem ve všem, když jako adeptka na vládnutí neměla ještě potřebné zkušenosti. Později ho však ve funkci vystřídal Robert Peel. S tím už se veličenstvu nespolupracovalo tak dobře. Poprvé se spolu pohádali kvůli královniným dvorním dámám. Ministerský předseda jí totiž doporučil, aby své dvorní dámy přívrženkyně strany Whigů vyměnila za jiné dvorní dámy, konkrétně za přívrženkyně Konzervativců. Královna nejdřív jeho návrh odmítla a urazila se. Péel rezignoval. Později se mu však omluvila a od té doby už neměli problém spolu vyjít. Jejich spor pro ni znamenal cennou lekci, díky němu si uvědomila, že ani hlavy státu se nesmějí plést do řemesla politikům.

Princ Albert, manžel Viktorie byl přehnaně ctnostný a díky němu se stala jeho žena velmi upjatá a prudérní. V tomto případě by se dalo použít přirovnání: „Jaká královna, takový dvůr.“ Dvůr královny Viktorie byl vážný až nudný, mírně řečeno. Královna si také dávala moc dobrý pozor na výrazy, které používala: „We are not amused“, což v překladu znamená, „Nepovažujeme to za zábavné“. Taková byla nejsilnější slova, jaká její veličenstvo kdy vypustila z úst. I tato slova používala královna jen v případech, že byla opravdu zhnusená. Mravnost panovnice se nelíbila ani samotnému lordovi Melbourneovi, který si zoufal doslova takto: „Ta prokletá mravnost přivede všechny do záhuby.“ Královnin prvorozený syn a následník trůnu, Eduard VII. byl na rozdíl od své matky docela dost nemorální. Nepomohla ani velice přísná výchova rodičů. Je dost možné, že právě ta výchova byla příčinou, proč Eduard žil tak, jak žil. Trávil čas pitím a sexuálními radovánkami. Počet jeho milenek byl údajně větší než tisíc pět set. Ženy však nebyly tím jediným, co ho zajímalo. Rád také lovil a jedl dobré jídlo. Jeho matka byla jeho chováním nesmírně zklamána. Na druhé straně je nutné říct, že si za to mohla svým způsobem sama, jelikož mu vůbec nedovolila, aby se podílel na vladařských povinnostech, nebyl za nic zodpovědný. Princ v podstatě celý život čekal, až bude moci nastoupit na trůn. Všichni víme, že čekání není zrovna příjemná věc a myslím, že jen málokdo rád čekal. Smilnění, obžerství a alkohol byly tedy pro Eduarda „činnostmi“, kterými si krátil dlouhou chvíli. Takové „zaměstnání“ si zkrátka vybral. Když konečně přišel jeho velký den a on se stal králem, byl z něho už šedesátiletý muž.

Od dob, kdy vládla královna Viktorie, mají Angličané ještě jednu tradici, a sice, že s velkým zájmem sledovali, jak to vypadá v rodině jejich vladaře. Tato tradice bohužel přetrvala až do současnosti. Nelze říct, že by královnin manžel nezasahoval do státních záležitostí vůbec. Bylo však k tomu zapotřebí velké opatrnosti z jeho strany a bez Viktorie se to také neobešlo, protože on sám byl bez jakýchkoliv pravomocí. Přesto mu nechyběla chytrost ani diplomacie, kterých při těchto zásazích využíval. Za všechno uvedu příklad, kdy Anglie měla v úmyslu poslat Spojeným státům americkým depeši, jež byla natolik ostrá a urážlivá, že bylo téměř jisté, že by z toho mohla být i válka. Albert však zmírnil text a nepřístojná místa z něj škrtl. Nelze mu také upřít nemalou zásluhu, kterou měl na uspořádání „Velké výstavy“, která se uskutečnila v roce 1851. Byl na ní viditelný vrchol průmyslové prosperity Anglie.

Smrt manžela zasáhla Viktorii natolik, že její ministři dostali strach, že důvodem, proč téměř morbidně uctívá svého zesnulého chotě, je skutečnost, že ztratila rozum. Něco podobného se stalo jejímu dědečkovi Jiřímu III. Její příbuzní sice považovali její péči za nenormální, možná i bláznivou, ale pro ostatní lidi ve světě, kteří se o tom dozvěděli, to bylo dojemné a romantické. Královna navíc téměř čtyřicet let neodložila smutek.

Když panovnice zestárla, postihla ji hypochondrie. Její osobní lékař ji navštěvoval dokonce i šestkrát za den a ona ho informovala o nejrůznějších problémech, které ji trápí. Obvykle šlo o potíže zažívacího charakteru. Když byl lékař na svatební cestě, poslala mu lístek, ve kterém mu sdělovala, že „střeva fungují dobře“. Jak jí na to lékař zareagoval, se bohužel dodnes neví. Ještě dřív než vláda královny Viktorie skončila, začala v Jižní Africe anglo – burská válka, která trvala od roku 1899 do roku 1901. Přestože královna už nebyla mladá, osobně odjela do Irska, aby tam získala rekruty. Za zmínku bezpochyby stojí, že ve zmíněné válce bojoval i budoucí premiér Anglie Winston S. Churchill.

Skutečné zdravotní potíže, které se dostavily, začaly královnu trápit teprve v posledních letech života. Měla oční zákal, v chůzi jí pomáhala hůl. Na konec už jen seděla na kolečkovém křesle. 22. ledna 1901 to byl den, kdy tato významná panovnice opustila tento svět. Celý národ ji oplakával a to snad mluví za všechno. Poddaní měli ve zvyku oslavovat úmrtí hannoverských králů bujarými oslavami. Po smrti královny Viktorie však nikdo nic neslavil. I to je jedna z vzácných vyjímek, která se váže s touto legendární vládkyní.

Myslím, že Královna Viktorie si zaslouží úctu, kterou jí i po létech projevují nejen Angličané, ale i příslušníci jiných národů, protože udělala pro svou zemi opravdu mnoho a i současné hlavy států by se od ní měli co učit.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

48_1soutezni_den_270...
edf-tour-2010-bielsk...
edf-tour-2010-bielsk...
40_1soutezni_den_270...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.