Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Dítě je dar od Boha a osobnost, která si zaslouží lásku a dobré zacházení

Dítě je dar od Boha a osobnost, která si zaslouží lásku a dobré zacházení

T ato věta vždycky platila, platí a platit bude. Jenže bohužel ne všichni ji uznávají a řídí se ní. Běžní rodiče se snaží své dítě vychovat tak, aby z něj vyrostl dobrý pořádný člověk. Dávají mu najevo, že ho mají rádi, podporují ho v jeho zájmech a koníčcích, dělají všechno proto, aby s ním trávili co nejvíc času, ale na druhé straně mu dají prostor, aby si mohl sám rozhodnout, co chce dělat ve svém volném čase. Zároveň mu však stanoví pevná pravidla, která má zakázáno porušit.

Odmalička ho učí, co je dobré a co je špatné. Jasně mu řeknou co si dovolit může a co už ne. No, a když se někdy stane, že dítě nebo, řekněme, dospívající mládež překročí únosnou mez, není jim zatěžko trochu své ratolesti přiložit na zadek nebo dát nějaký ten výchovný pohlavek. Pak existují rodiče, kteří ve svém potomkovi vidí svatého a budoucího génia. Tudíž si ani nepřipustí, že by jejich zlatíčko mohlo mít nějaké špatné vlastnosti a chyby. Všechno mu dovolují, za všechno ho jenom chválí. Žádná pravidla pochopitelně neexistují. O nějakých pohlavcích také nemůže být řeč, protože bít děti se přece nesmí. Jedním slovem své dítě nepřiměřeně rozmazlují, což není zrovna rozumné, neboť to dítě na takový přístup dříve, či později doplatí. Oni pak budou litovat, že ho nevychovávali jinak. Najdou se ovšem i takoví rodiče, kteří jsou na svoje děti přísní až příliš. Například je bijí bez důvodu a velmi surově, nepečují o ně a jednají s nimi jako se svými sluhy nebo dokonce jako s otroky. Takový přístup už samozřejmě nemá s normální výchovou nic společného. V takovém případě se jedná o trestný čin týrání dětí.

Je to velice smutné a kruté, když někdo dokáže ublížit nevinnému stvoření, které se navíc nedokáže bránit. Myslím, že téma tohoto článku považuji za jedno z těch témat, u kterých je nejlepší uvést konkrétní příklady. Proto se následující řádky budou týkat příběhu člověka, který se jako dítě obětí týrání skutečně stal. Poznáme příběh Davida Pelzera, který je americkým spisovatelem. Když jsem tuto informaci zjistila, napadlo mě, že my běžní lidé často závidíme těm, kterým se podařilo nějakým způsobem se proslavit. Přitom nevíme vůbec nic o tom, co ti lidé prožívají nebo čím si prošli v minulosti.

Do svých čtyř let měl tento muž v San Franciscu zcela normální rodinu. Jeho otec o své tři syny pečoval, matka své děti měla ráda. Poté se však rodiče začali hádat a zlost si vylévali na malém Davidovi. Chlapec byl týrán vlastní matkou. Zastávání se ho otcem nebylo k ničemu, ba naopak jenom všechno zhoršovalo. Otec proto raději předstíral, že nic nevidí, aby měl klid. Začalo to ve čtyřech letech a skončilo až ve dvanácti, kdy se dítě povedlo zachránit. Celou tu dobu nebyl pouze otrokem své matky, ale i celé rodiny. Máma chlapci velmi ošklivě nadávala, křičela na něj, dokonce ho přestala oslovovat křestním jménem. Říkala mu „TO“. Sám David, coby dospělý člověk na tuto „přezdívku“ vzpomíná takto: „Slyšel jsem to už tolikrát, a přece mě matčino TO zabolelo jako nikdy předtím. Matka mě zbavila samotné existence. Dělal jsem, co jsem mohl, abych dosáhl nějakého úspěchu a zalíbil se jí, ale ani tentokrát jsem neuspěl.

Nadávkami, křikem a „TO“ týrání však rozhodně nekončilo. Matka byla psychicky labilní a závislá na alkoholu. Hrávala se svým synem, kterého pokládala za otroka, hry, v nichž nešlo o výhru, ale o samotné přežití. Poručila mu například: „Strč hlavu pod vodu nebo to příště bude ještě delší!“ „Ponořil jsem se tak, že mi z vody čouhaly sotva nosní dírky. Připadal jsem si jako aligátor v bažině. Když matka odešla, začalo mi být jasné, co má za lubem. Ležel jsem natažený ve vaně a voda už byla studená k nesnesení. Bylo to, jako bych byl zavřený v ledničce. Protože jsem se matky bál, ani jsem se nepohnul a držel jsem hlavu pod vodou, jak mi nařídila.“ Vzpomíná na tuto hroznou událost David. Když mu bylo sotva pět let, matka mu vykloubila rameno. Jindy ho vzala za ruku, kterou pak držela v plamenech sporáku. Pokud mu to nebylo výslovně dovoleno, nesměl se ani pohnout ani promluvit, dokonce se nesměl ani vyčůrat. V případě, že se mu podařilo uklidit, než vypršel časový limit, čekala ho „odměna“ v podobě zbytků starého plesnivého jídla, které si sám vyhrabal z odpadkového koše. Když děti splní všechny své povinnosti, většinou si mohou hrát a dělat, co chtějí. To se pochopitelně netýkalo našeho hrdiny. Ten musel ve svém „volném čase“ sedět na schodech do sklepa s rukami pod zadkem, zakloněnou hlavou a o nějakém pohybu nemohla být ani řeč. Ve sklepě také přespával na starém vojenském kavalci.

Toho, co si hoch vytrpěl, bylo bezpochyby víc než dost. Ale i tak se to zdálo otrokářce málo. Jednou byla zase opilá a udělala něco opravdu hrozného. Zabodla svému synovi hluboko do břicha nůž! Následně ránu pouze ovázala a ponechala dítě ležet ve sklepě s horečkou. Chlapec přežil a hra jeho matky se stala ještě krutější. Uklízel koupelnu, ve které byl roztok čpavku a kyseliny chlorovodíkové. Zamkla ho tam a klidně ho nechala, ať se v malé místosti dusí. Třeba i deset dní byl o hladu. Zoufalá situace přinutila chlapce krást jídlo ve škole. Jeho matka se o tom bohužel dozvěděla a pak ho přinutila, aby snědené jídlo vyzvracel a snědl ty zvratky! Lžíce čpavku, která poté byla jeho večeří, mu rozleptala sliznici.

A kdo to ubohé dítě nakonec zachránil? S největší pravděpodobností to byla školní sestra, která o stavu chlapce poinformovala policii. Taková je Davidova vzpomínka na situaci, která nastala v jeho domě poté, co pro něj týrání konečně skončilo: „Když jsem unikl, byla moje matka jako rozzuřená medvědice. Začala týrat dalšího z mých bratrů, Richarda. Dodnes za to cítím vinu.“ Jak sám tvrdí, nejtěžší pro něj bylo nechat snahy omlouvat matku.

On sám později, když vyrostl, napsal knihu „Dítě zvané TO“ Ihned z ní byl bestseller. Psaní však nenechal. Prostřednictvím svých knih se snaží pomoci všem těm, kdo zažili něco podobného jako on a mají z toho pochopitelně trauma. Právě tyto zmíněné knihy mají přispět k tomu, aby se tito lidé s traumatem vyrovnali. Celkový počet knih, které daný muž napsal, je sedmnáct. Všechny spojuje stejné sdělení. Tím je houževnatost, díky které se dá přežít. Spisovatel má svůj recept na štěstí, který zní: „Mluvte o svých problémech, hleďte na ně perspektivou problémů ostatních lidí. Co nezabíjí, posiluje. Nezbavíte se toho, ale můžete se vyrovnat s tím, že se to stalo. A když už se zdá bolest nepřekonatelná, počítejte pozpátku do šedesáti.“ Přesně tohle dělal on sám, když mu vykloubená ruka nedávala spát nebo když nechtěl oplakávat bodnou ránu ve svém břiše: „Život je tvrdý, nezbývá, než s ním držet krok.“ Takovouhle filozofií se řídí muž a spisovatel, který byl v dětství obětí nelidského týrání, a přežil jej.

Na závěr bych se ráda obrátila na všechny rodiče. Je mi jasné, že každé dítě občas zlobí a je třeba ho trochu zkrotit, aby vám, jak se říká nepřerostlo přes hlavu. Ale nikdy nezapomínejte dávat dítěti dostatečně najevo, jak moc ho máte rádi, i když se někdy chová jako pěkný lump. Nic se nemá přehánět a přísnost vůči dětem už teprve ne. Znovu si uvědomte, že dítě je skutečný Boží dar. Ne každému je však dáno, aby jej měl a existuje spousta lidí, kteří by za takového malého uličníka dali, nevím co. Tak buďte rádi, že Vás to štěstí potkalo a hlavně svému dítěti nikdy neubližujte! I kdyby třeba nebylo takové, jaké jste si jej vysnili.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

v-dolina2010-06
okolo-msk2011-601
img_9055
p1140648
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.