Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2018 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Různé články Postižení sportovci nemusí být špatní sportovci

Postižení sportovci nemusí být špatní sportovci

íká se: „Sportem k trvalé invaliditě“. Tato slova někteří vnímají jako legraci, jiní je berou vážně. Někdy se mohou potvrdit. Stává se přece, že člověk při sportu utrpí úraz, který způsobí jeho postižení. Oproti tomu jsou lidé, za jejichž zdravotní problémy sport nemůže. Mezi retardovanými je spousta takových, kteří nesportují vůbec.

Někteří se obávají, že by pohyb mohl zhoršit jejich zdravotní stav. Jiní mají strach z výsměchů svých spoluhráčů a dalších lidí, a proto dali raději sportu vale. Nejspíš zapomněli, že sport je tady pro každého. Mnohdy si ani neuvědomují, že sportovní aktivity by pro ně mohly být velmi dobrým pomocníkem a mohly by alespoň částečně vyřešit jejich problémy. Vždyť právě díky sportu se postižení snadněji začlení do kolektivu.

Nelze popřít, že dnešní svět je velmi uspěchaný. Většina lidí se žene za svými cíli, řeší výhradně svoje problémy a potíže druhých je nezajímají. Bylo by ale nespravedlivé strkat všechny do jednoho pytle. I v dnešní době se najde hodně lidí, kterým není osud postižených lhostejný, a kteří se snaží dělat všechno proto, aby tito lidé mohli prožít co nejplnější život. K hodnotnému prožití života sport a pohyb bezesporu patří. Pohyb totiž uvolňuje v těle endorfin, známý také jako hormon štěstí. A kdo by nestál o štěstí? Radost ve sportu samozřejmě nepřináší jen endorfin, ale především radost z toho, že jsme něco dokázali. Dá se tedy říct, že sport je pro retardované skvělou rehabilitací a hlavně utěšitelem. To je ten pravý důvod, proč bychom je měli k pohybu vést. Je samozřejmé, že tito lidé musí mít ke sportování zajištěny zvláštní podmínky, a že je třeba předem připravit vše potřebné, aby nebylo ohroženo zdraví sportujícího a zároveň byl splněn účel.

Jak bylo řečeno již v minulém odstavci, jsou lidé, kteří se starají o sportovní vyžití hendikepovaných. Speciálně pro tyto lidi zakládají kluby a oddíly. Takovou organizací je například Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS) nebo TJ ZORA. ČSZPS je zájmové sdružení, v jehož klubech a oddílech provozují sport nevidomí a slabozrací na různých stupních úrovně, od rekreačnífo po vrcholový. V případě TJ ZORA se jedná o organizaci působící na území celého státu. Tato organizace se rovněž zaměřuje na osoby zrakově postižené a má své členy ve všech věkových kategoriích.

Sportů pro nevidomé je celá řada. Hráči jsou při nich v naprostém bezpečí. Stručně řečeno, je opravdu z čeho vybírat. Množství a různorodost sportů, jaké mohou nevidomí díky zvláštním pomůckám a vybavení provozovat bylo natolik zajímavé, že následující část článku bude patřit právě některým z nich.

Futsal pro nevidomé. Tato míčová hra je pojatá téměř tradičně. Míč však se od běžného liší pouze tím, že obsahuje zvukový systém, který umožňuje hráčům slyšet pohyby míče. Jedinými členy týmu, kteří vidí jsou brankář, trenér a navigátor. Tito tři „pánové“ řídí ostatní hráče.

Možná si někteří z Vás myslí, že když je člověk slepý, nemůže se v žádném případě věnovat střelbě. Ihned Vás vyvedu z omylu. Nejen, že nevidomí mohou střílet, oni to dokonce dělají! Navíc jsou jim nabízeny hned dva druhy střelby: střelba z luku nebo zvuková střelba. Mohou si tedy vybrat. Pokud si postižený zvolí lukostřelbu, střílí ze standardního luku a navigátor mu pomůže správně mířit. Kromě toho byla v ČR vyvinutá metoda, která spojuje luk s terčem nylonovým vláknem a díky tomuto vynálezu bude moci retardovaný střílet samostatně. Ke zvukové střelbě je zapotřebí upravené pistole a ozvučeného terče, který vydává tóny. Čím jsou dané tóny vyšší, tím blíž středu nevidomý dostřelil.

Showdown neboli aplikovaný stolní tenis mohou hrát dva nebo čtyři hráči. Cílem hry je střílet góly do branky soupeře. Míč je posílán po hrací desce pomocí podlouhlé dřevěné nebo laminátové pálky. Míč nevidomí slyší díky olověným kuličkám, které v něm chrastí.

Nevidomí jezdí také na kole nebo spíš na dvojkole, čili tzv. tandemu, které je pro ně ideálním řešením.

Zastáváte názor, že jediný sport, u kterého je možné sedět jsou šachy? Není tomu tak. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, dalším sportem, který umožňuje sezení na zemi je goalball. Jde o kolektivní sport, při kterém hrají dvě tříčlenná družstva. Každé družstvo hlídá svoji branku, a zároveň se snaží, aby se míč dostal za koncovou čáru na straně protihráčů. Takový je cíl hry. Uvnitř míče tentokrát nejsou olověné kuličky, jak tomu bylo v případě aplikovaného stolního tenisu, nýbrž rolničky.

Zrakově postižení se věnují atletice a soutěžím téměř ve všech jejích disciplínách. Potřebují však k tomu tzv. traséra , aby jim pomohl určit směry, kterými se mají v daných disciplínách vydat.

Pokud se postižený rozhodne lézt na stěnu, ať už by ta stěna byla ve volné přírodě, v lanovém centru nebo krytá horolezecká, měl by to udělat v doprovodu dvou cvičitelů, z nichž by jeden lezl společně s ním a našel správnou variantu cesty, bylo-li by toho třeba. Druhý by dohlížel, aby lano bylo dobře uvázané a tím se staral o bezpečnost dotyčného.

Slabozrací lidé obvykle chodí na výlety sami. Nevidomí se na ně vydávají s průvodci nebo mohou využít turistických tras, které byly vytvořeny speciálně pro ně. Tyto stezky jsou vybaveny sloupky s Braillovým písmem a nacházejí se blízko stromů nebo rostlin. Takže turistovi nic nebrání v tom, aby se exponátů dotkl a ohmatal si je.

S příchodem zimy nekončí pro nevidomé možnost sportování, neboť i mezi nimi se najdou milovníci sjezdového lyžování a ježdění na běžkách. Někteří z nich si v těchto disciplínách také rádi zasoutěží. Závodníci se však neobejdou bez traséra. Při sjezdovém lyžování trasér jezdce navádí pomocí signalizačního zařízení, které má na sobě připevněné. Jezdí vždy před postiženým. Takové závody jsou zároveň setkáním nevidomých s tělesně postiženými, kteří překonávají stejnou trať. Nevidomí vyjíždějí jako první, protože na začátku je trať v nejlepším stavu. Podobná situace je u běžeckého lyžování, kdy trasér rovněž informuje postiženého o terénu. Často mívá na hůlkách například rolničky, aby závodník lépe poznal, kde jeho průvodce je. Důkazem, že je to pravda budiž fakt, že jeden nevidomý muž se se svým vodičem nedávno zúčastnil Jizerské padesátky!

Kromě výše uvedených sportů existuje ještě mnoho jiných. Proto se na závěr obracím k nevidomým a k těm, kteří mají zrakově postiženého v rodině nebo se s ním přátelí. Zkuste ho přesvědčit, že sport je na tomhle světě i pro ně. Možná je načase zapomenout na rčení, kterým článek začínal a zamyslet se nad jiným, které zní: „Sportem ke zdraví.“

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

okolo-msk2011-107
priprava2011-04
05-opava-jakartovice
edf-tour-2010-bielsk...
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.