Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Různé články Hubnout za každou cenu se nevyplácí

Hubnout za každou cenu se nevyplácí

S nad každá žena, ale i muž, sní o štíhlé a dokonalé postavě. Proto se lidé věnují sportům a omezují se v jídle. Je v naprostém pořádku, že se snažíme mít svou váhu pod kontrolou a vypadat co nejlépe. Nic by se však nemělo přehánět. Hubnutí se tato moudrá slova týkají stejně jako čehokoliv jiného. Pokud člověk totiž hubne nepřiměřeně, může se stát, že onemocní mentální anorexií.

Tato nemoc je sice poruchou příjmu potravy (stejně jako bulimie), v prvé řadě se ale jedná o nemoc duševní. Lidé, kteří jí trpí, jsou natolik posedlí svoji váhou, touhou po štíhlé postavě a strachem z tloušťky, že jedí skutečně malé, a hlavně nedostatečné porce. Počítají každý gram a kalorii. Často potravu odmítají úplně. Kromě toho se obvykle věnují extrémnímu cvičení. S mentální anorexií mají problémy především ženy, nejčastěji mezi čtrnáctým až osmnáctým rokem života. Oběťmi nepřiměřeného hubnutí se někdy stávají i muži. Příčinou může být třeba osobní nespokojenost, nízké sebevědomí, ale také reakce na změnu, se kterou si daný člověk neví rady. Například změna školy, rozvod rodičů nebo úmrtí blízké osoby. Nejzajímavější a zároveň nejnebezpečnější na tom je, že tito lidé jsou přesvědčení, že jsou tlustí, i když jsou ve skutečnosti vyhublí na kost. Někteří z nich  nepovažují anorexii za nemoc, nýbrž za životní styl. Jiní dávají přednost smrti než pár kilům navíc.

Není nic špatného na tom uznat, že štíhlost a bezchybná figura se v dnešní době staly jakýmsi trendem, možná i klíčem k úspěchu a uznání. To je nejspíš ten pravý důvod, proč o ně lidé tolik usilují. Z toho by mohlo vyplývat, že mentální anorexie vznikla teprve v posledních stoletích. To je velký omyl! Historie má důkazy o tom, že tato nemoc existovala dávno před tím, než byla oficiálně odhalená a pojmenována. V minulosti nehladověli pouze lidé, kteří neměli co jíst, ale také bohatí a urození, jejichž cílem bylo udržet si štíhlou postavu.

Věřte nebo ne, touto chorobou trpěla samotná císařovna Alžběta Bavorská, kterou všichni známe jako princeznu Sissi. Tato dáma nikdy nevážila více než 55 kg. Její volný čas patřil výhradně sportu. Drastické diety, které držela, se skládaly z ovoce a nápojem byla šťáva ze syrového masa. Údajně se za celý život neposadila, zato se třikrát denně vážila. Při hostinách používala místo židlí zvláštní klekátka. Autorka životopisu princezny Sissi, Brigitte Hammannová, potvrzuje, že císařovna měla všechny příznaky mentální anorexie.

Nemoc, o které hovoříme, je opravdu velmi zákeřná, protože snižování váhy se snadno vymkne kontrole. Někteří lidé za své pokusy zhubnout zaplatí i životem. Smrt většinou způsobí vyčerpání organismu. Jiné případy končí sebevraždou.

Následující část článku však bude patřit příběhu dívky, která svůj boj s anorexii dokázala vyhrát!

Jmenuje se Martina Černá. V současné době měří 176 cm a váží v průměru 75 kilo. Nepohrdne žádným jídlem. Jí přiměřeně, pětkrát denně a její jídelníček je velmi pestrý. Užívá si svobodného života se spoustou kamarádů a několika přáteli. Kdo by řekl, že tato žena kdysi trpěla mentální anorexii a depresemi...

Jako dítě byla velmi živá a pohyblivá. Klidně sedět nebo spát bylo pro ni problémem. Již od pěti let navštěvovala hodiny rytmiky a od první třídy také mezinárodní klasický balet. Kromě toho hodně sportovala. V zimě na běžkách nebo na sjezdových lyžích, v létě na horách. Ráda trávila svůj volný čas aktivně s kamarády.

V šestnácti letech se musela s tancováním rozloučit kvůli úrazu kolene, který si způsobila na tréninku. Menší množství pohybu spolu se stejnými dávkami jídla způsobily, že přibrala kolem čtyř kilogramů a celkově se trošku zaoblila. Dnes sama tvrdí, že to rozhodně nebyla žádná tragédie a že s ohledem na její výšku to bylo téměř nepatrné. Tehdy se ovšem na to dívala jinak a začala dělat všechno pro to, aby zhubla na svou původní váhu. Počítala každý gram jídla. Lhala rodičům, že jedla u kamarádů nebo nemá hlad. Dokonce odnášela jídlo od večeře do svého pokoje, kde jej nacpávala do sklenic a vyhazovala oknem. Navíc tvrdě sportovala a věnovala více úsilí školní připravě, aby z ní byla jedničkářka. Vyhýbala se rodině i přátelům a nejhlavnější starostí pro ni bylo počítání kalorií a uvažování, zda moc nepřibere, když sní o rajče víc.

Za půl roku vážila 48 kilo. Denně se účastnila dvou hodin aerobiku a její strava se skládala z jednoho rajčete a čtyř litrů vody. Dostavily se potíže v podobě vypadávání vlasů, lámání nehtů, zubních kazů, srdeční arytmie, mdlob a nepřiměřené únavy. Tyto změny neušly pozornosti jejich rodičů, kteří se obávali, že jejich dcera bere drogy. Snažili se jí promluvit do duše, ale ona už nebyla schopná se normálně najíst. Začala mít deprese a uvažovala o sebevraždě. Kdo ví, jak by to s naší hrdinkou dopadlo, kdyby se na jedné z hodin aerobiku nezhrozila jedna holka nad tím, jak byla Martina hubená. Tato dívka okamžitě o všem informovala otce Martiny, byla totiž dcerou jeho kolegy. Ještě toho večera se rodiče s Martinou dohodli, že se půjde léčit na dětskou psychiatrii do Prahy. To už vážila pouze 44 kilo. Měřila 175 centimetrů.

Léto 1997, které strávila na psychiatrii, si naše hrdinka pamatuje dodneška.

Každý den začínal pro dívky s mentální anorexii a bulimii vážením. Vážení bylo velmi přísné. pokud některá z dívek zhubla o jediné deko, přidělovaly se jí „trestné body“. Nesměla si zavolat domů ani jít na vycházku a výlet do centra města s doprovodem rovněž nepřicházel v úvahu. Martina Černá vzpomíná, jak pro ni bylo vážení skličující i na to, jak se jí ulevilo, když přibrala půl kila. Říká, že si tehdy připadala jako prase, které vedou na porážku, ale pořád se jim zdá málo vykrmené. Všechny pacientky přirovnává k vyhladovělým židům z koncentračních táborů, kteří na rozdíl od anorektiček hladověli nedobrovolně. Třikrát týdně se děvčata povinně zúčastňovala komunity, během které si vzájemně sdělovala své pocity. Častým tématem diskuse byla kvalita jídla nebo vysvětlení co je normální porce, a co už ne. Zde bych ráda zmínila další nezapomenutelný zážitek Martiny, který se týká jejího prvního obědu v léčebně. Tento oběd obsahoval polévku, hlavní chod a zákusek. Normální člověk by v tom neviděl nic neobvyklého. Pro ni však byla představa, že by to všechno měla sníst tak děsivá, že měla skutečně co dělat, aby se nerozplakala a neutekla od stolu.

Ačkoliv všechny dívky věděly, že se z léčebny nedostanou, dokud nedosáhnou své tzv. propouštěcí váhy a nějakou dobu si ji neudrží, dělaly co mohly, aby nemusely jíst. Krájely jídlo na co nejmenší sousta a každé sousto přežvykovaly celých pět minut. Kromě toho se snažily zbavovat se potravy. Lepily knedlíky pod stůl, vylévaly polévky do květináčů, Maso strkaly pod jazyk a vyplivovaly do papírových ubrousků, které schovávaly do kapes od tepláků. Čas na jídlo byl však omezený a velmi přísně hlídaný a zmíněné podvody mívaly často opravdu velmi nepříjemné následky. Při opakovaném překračování limitu bylo totiž dotyčné nešťastnici podáváno jídlo sondou. Což znamenalo, že se zbylé jídlo rozmixovalo, nosní dírkou se zavedla sonda a tou se „nápoj“ dopravil do žaludku.

Martina Černá strávila na psychiatrii celkem pět měsíců, i když ne vkuse. Byla ve výhodě, protože šla do léčebny dobrovolně. Dokázala si připustit, že má problém, který není schopná sama vyřešit. Ale zároveň věděla, že se musí v prvé řadě snažit ona sama. Že lékaři, rodina a léky jsou pouze jejími pomocníky, nikoliv „řešiteli“ jejich potíží. Samozřejmě, že mívala pochybnosti, jestli vydrží. V takových chvílích pro ni byla nejlepší motivací naděje, že se co nejdřív vrátí domů a vynahradí své rodině a přátelům podporu, kterou jí během léčby poskytovali. Musela konzultovat své chování s psychologem a prodělala dva silné záchvaty deprese, než se z toho dostala.

Nadále však měla strach ze zranění od blízkých osob, proto je od sebe raději odháněla svým studeným chováním. V té době pochopila, že příčinou jejího onemocnění byla nenávist k sobě samé a k vlastnímu tělu. Také nevyřešené problémy s její  matkou, pro kterou chtěla být vždy nejlepší, ale nedokázaly spolu o těchto věcech mluvit narovinu. Tyto problémy vyřešila odchodem z domova v devatenácti letech. Zjistila, že jí záleží na názoru jejich rodičů, že je má ráda a oni zase ji. Postavit se na vlastní nohy nebylo vůbec jednoduché. Stejně jako práce na sobě, neboť si musela uvědomit, že ne za všechno, co se jí nedaří může někdo nebo něco z jejího okolí. Především se však naučila nebrat samou sebe příliš vážně.

Přes veškeré nepříjemnosti, kterými prošla, je dnes šťastná a spokojená.

Pevně doufám, že tento příběh je důkazem toho, jak vážnou a zákeřnou nemocí mentální anorexie je. Také toho, jak je obtížné tuto nemoc vyléčit. Proto bych se na závěr ráda obrátila zejména k dospívajícím dívkám a ujistila je, že je rozhodně lepší být trošičku zaoblená než vychrtlá. Hlavně nesmíte zapomínat, že každá žena je ve své podstatě krásná a že ženy, řekněme, plnějších tvarů sehrály v dějinách umění nezaměnitelnou roli. A tak si vám, milé dámy, dovoluji na konec poradit. Jezte s mírou, ale s chutí!

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

IMG_0128
09-opava-jakartovice
rovna_prava_pro_vsec...
luhacovice-15
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.