Dojemné video zachycující poslední objetí holandského biologa Jana van Hoofa, jenž se přišel rozloučit s šimpanzicí Mámou před její smrtí, vyvolalo nebývalou odezvu. Přesvědčivě dokázalo, že nejsme sami, kdo prožívá emoce. Touto otázkou se z různých úhlů zabývá také výjimečná, oceňovaná kniha, zkoumající i nevšední život Mámy a dalších zvířat v porovnání s chováním člověka.
Výzkumník chování primátů Frans de Waal ve své nové publikaci potvrzuje, že „emoce jsou v živočišné říši všude, od ryb přes ptáky až po hmyz a dokonce i u inteligentních měkkýšů, jako je chobotnice.“  Jako vnímavý pozorovatel si dlouhodobě všímá vzorců chování, projevů citů a řeči těla, jež jsou u lidí i primátů velice podobné. Bylo vědecky prokázáno, že například usmiřování „praktikují všichni společenští savci, od krys a delfínů po vlky nebo slony a dokonce i ptáci.“ Autor je přesvědčený, že zkoumání zvířecích emocí si zaslouží pozornost, neboť může doplnit poznatky také o lidském bytí.

Stejně jako Jan van Hoof i autor si vytvořil silné pouto s šimpanzicí Mámou. Obdivuhodná je přitom skutečnost, že dva členové různých druhů, kteří se dlouho znali, se dokázali respektovat jako jednotlivci, bez jakékoliv mentální nadřazenosti, u lidí vesměs obvyklé. Vzájemná podobnost projevující se i v tělesné konstituci nabízí možnost hlubokého propojení s ostatními primáty. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, do jaké míry jsou některé naše dojmy opodstatněné, zda nejde jen o lidskou projekci, včetně domněnky, že si zvířata uvědomují blížící se konec jejich života apod. Překvapivá jsou i fakta o smíchu jako kontextu dalšího chování, empatie a soucitu. Přes veškerou snahu o pochopení jsou však pro nás pocity zvířat stále tajemstvím, které můžeme jen částečně odhalovat testováním jejich reakcí. K zamyšlení jsou zároveň úvahy, jak jsme my sami k sobě navzájem empatičtí. „Empatii regulujeme, jako bychom otevírali či zavírali dveře, v závislosti na tom, s kým se identifikujeme a ke komu máme blízko.“

Fascinující vědomosti spojující život a vnímání člověka s jeho zvířecími druhy předkládá autor natolik poutavě a na mnoha příkladech doslova ze života, že čtenáře snadno vtahuje do uchvacujícího světa zvířecí říše, jejíž živočišní zástupci v ní žili mnohem dříve, než člověk. Popisuje a srovnává emoce, o nichž tvrdí, že „jsou jako orgány. Všechny emoce potřebujeme a všechny máme totožné s ostatními savci.“ Projevy moci člověka, jeho emoční inteligenci či vnímání současně porovnává s chováním lidoopů. V tomto směru předkládá svěží a z různých úhlů pojímané úvahy spolu s prokázanými, mnohdy velice překvapivými výsledky bádání. Doplňuje je řadou osobních zkušeností i konkrétních zážitků a příhod, prožitých při dlouhodobé vědecké práci. Odhalují, zda a co zvířata cítí, v čem jsme si v chování podobní a co si neseme jako společné znaky našeho genetického kódu.   

I když výzkumy pokračují, jedno je jisté. “Emoce dávají všemu smysl a jsou hlavními podněty pro naše uvažování i celý náš život. Nechoďme kolem nich po špičkách: je čas, abychom se postavili čelem k tomu, že emoce řídí i životy zvířat.“

Jedinečná publikace Franse de Waala zaujme svou specifičností i podnětnými pohledy na náš společný svět sdílený se zvířaty. Dostalo se jí několika prestižních ocenění a stala se vítězným titulem Amazon Best Books of 2019 v kategorii Věda a zároveň i bestsellerem New York Times.