Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce 2019 * Zooterapie Euroklíč
Rubriky Knižní novinky Můj život s úzkostí

Můj život s úzkostí

Můj život s úzkostí

Scott Stossel
Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu

Úspěšný americký žurnalista Scott Stossel (nar. 1969) vzbudil značný ohlas autobiografií, v níž se otevřeně svěřuje se svými fobiemi a chronickou úzkostí, jež mu ztrpčují život. „Patřím k těm nešťastníkům, jimž v klíčových okamžicích často podklesávají kolena.“ Jeho odlehčený styl plný humorných pohledů, přitom neubírá nic na skutečnosti, že jde o vážnou nemoc vyžadující každodenní úsilí v nalézání rovnováhy.

„Trochu úzkosti může být v určitém směru stimulující a zlepšit výkon, ale příliš mnoho je ochromující.“ přiznává autor. Hned v úvodu barvitě líčí, do jakých nesnází se kvůli fobiím, strachům a neurózám dostal o svém svatebním dnu. Úzkostí trpí od dětství, kdy těžce nesl odloučenost od matky, která večerně studovala vysokou školu. První psychiatrické vyšetření absolvoval už v deseti letech a v následujícím období vyzkoušel kromě individuální psychoterapie nejrůznější způsoby léčby včetně jógy, akupunktury, hypnózy, kognitivně behaviorální terapie, masáží, a také mnoho léků, ale i piva, vína, burbonu a whisky. „Potíž je v tom, že úzkostní lidé si obecně nedokážou pomoct a neustále o všem přemýšlejí, přesně tak, jak se o tom přemýšlet nemá.“

Téma úzkosti, panické ataky a příčin strachu pojímá obšírně a z různých pohledů. Sleduje vývoj léčebných metod od Hippokrata až po moderní terapie. Zamýšlí se mimo jiné nad vlivem dědičnosti anebo tím, proč jen 10 až 20 procent lidí si v extrémních stresových bojových situacích zachová vnitřní vyrovnanost. Poukazuje na to, že „v dnešní době se deprese diagnostikuje minimálně desetkrát častěji, než za časů, od nichž nás dělí pouhé dvě generace“, které prožily první a druhou světovou válku. „Není vyloučené, že úzkost je de facto přepych. Že je to emoce, kterou si můžeme dopřát jen za situace, kdy se nemusíme zabývat ´skutečným strachem´.“ I když Stossel nepopírá účinnost antidepresiv, nezakrývá ani jejich nežádoucí účinky a varuje „Při pohledu na posledních 150 let můžeme antidepresiva považovat za nebezpečný a hrozivý experiment.“ Popisuje vlastní zkušenosti s působením léčebných metod a léků. Je přesvědčen, že léky se mnohdy zbytečně předepisují i při mírném projevu úzkosti, která je naopak zdravá. „Označovat tento typ nepohody za něco, co je třeba léčit pilulkami, znamená medializovat přirozenou lidskou vlastnost. To všechno propůjčuje vážnost myšlence, že sociálně úzkostná porucha není než výmysl farmaceutických firem, jimž má generovat zisk.“ „Úzkost a tenze v naší moderní kultuře jen bují a současný trend velí k útěku před nepříjemnými aspekty jejich dopadu. Ale copak byl někdy život stresu prostý? A je vůbec žádoucí, aby populace prakticky neznala tenzi? Měli bychom mít na každou náladu a pro každou příležitost nějakou pilulku?“

Scott Stossel užívá trankvilizéry i antidepresiva a doufá, že zabírají – aspoň trochu a aspoň někdy, ale nadšený z toho není. Připouští, že léky jsou toxické a oslabují duši, ale „abych totiž dokázal tuto kapitolu o lécích napsat, musel jsem toho do sebe naházet tolik, že je to až flagrantně ironické.“ Uvádí zajímavé a někdy překvapivé údaje, například výsledky studie průzkumu serotoninové hladiny depresivních a nedepresivních lidí z roku 1976, která stejně jako další potvrdila, že „korelace mezi serotoninem a úzkostí nebo depresí není tak přímočará, jak se původně myslelo.“

Autor píše přitažlivým a čtivým způsobem, ať už jde o jeho vlastní poznatky a zkušenosti či nejnovější vědecké výsledky. Snaží se být co nejvíc konkrétní, a tak množství poznámek pod čarou působí někdy až přebujele. Text rozdělil do pěti hlavních částí – Záhada jménem úzkost, Historie mého nervózního žaludku, Medikace, Přirozenost versus výchova a Záchrana. Závěr patří poznámkám, bibliografii a přehlednému rejstříku.

Stosselova autobiografická kniha nejen o tom, jak se žije z úzkostí, se stala ihned po vydání bestsellerem a je přínosné, že se s ní mohou seznámit i čeští čtenáři. Pro mnoho těch, kteří úzkostnými stavy v současné době stále více trpí, může být nadějnou a inspirující pomocí, jak dosáhnout klidu v mysli, a ostatním pomůže, aby duševní nemoci nepojímali jako stigma.

Dybbuk 2015, 440 s.

Dana Vondrášková



 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Náhodné obrázky z naší Galerie

okolo-msk2011-109
P1090997
IMG_1208
PICT0145
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.