Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Knižní novinky Čas mého života

Čas mého života

Čas mého života

Jerome Klapka Jerome

Světoznámý spisovatel a redaktor Jerome Klapka Jerome (1859-1927) nebyl příliš nadšený, když ho nakladatelé představovali jako úspěšného autora humoristických knih Tři muži ve člunu a Tři muži na toulkách, jimiž se proslavil.

Mnohem více si cenil jiných svých děl. Na svém kontě má podle jeho životopisce Waltera Gutkesse úctyhodných 49 knižních titulů a divadelních her.

Pouhý rok před svým skonem vydává Jerome autobiografii My Life and Times, která nyní vychází v nakladatelství Vyšehrad pod názvem Čas mého života u příležitosti devadesátého výročí jeho úmrtí. Autor mapuje svůj život od dětství, kdy s dvěma sestrami a bratrem (který však brzy zemřel) vyrůstal v chudé rodině laického kazatele. „Z tohoto prostředí, v němž jsem strávil své dětství, jsem si patrně odnesl svou melancholickou, zádumčivou letoru. Dokážu vidět humornou stránku věcí a užít si legrace, když na ni přijde, ale ať se podívám kamkoliv, připadá mi, že v mém životě je vždy více smutku než radosti.“  Když bylo Jeromovi třináct, zemřel mu otec a dva roky nato i matka. V patnácti musel opustit studia a shánět si obživu. Začal pracovat jako úředník Severozápadní železnice. Záhy ale místo opouští, aby se připojil ke kočovné společnosti, s níž jako ochotnický herec mnoha rolí prožil tři roky. „Chudý původ má mimo jiné tu výhodu, že vás nutí k rozvíjení ctností.“ To už se ale pomalu blížila jeho literární kariéra, kterou začal psaním novinových noticek, do nichž narouboval trochu humoru, aby se lépe prodávaly. První kniha Na jevišti – i mimo ně mu vyšla v roce 1885, skutečný úspěch ale zaznamenaly teprve jeho cestopisné příběhy pro časopis Home Chimes, v nichž s lehkostí a humorem líčil příběhy tří kamarádů, brázdících řeku Temži. Souborně pak vyšly knižně jako Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) a vzbudily u čtenářů velký ohlas, který se opakoval i ve volném pokračování Tři muži na toulkách. Také svazek esejů Lenochovy myšlenky šel „jak se říká, na dračku“. Jerome přesto zpočátku vůbec neměl v úmyslu psát humornou knihu a nikdy si ani nebyl jistý, zda je humorista.

Ve vzpomínkách kromě jiného také odhaluje reálný základ postav tří mužů, jejichž příhody zvěčnil v úspěšných románech. Přesto dává přednost jinému dílu, jak píše: „Ze všech svých knih jsem si psaní Paula Kelvera užil nejvíce. Možná proto, že byl celý o mně a o lidech, které jsem znal a miloval.“ Po zdolání významných literárních met se vrací k psaní divadelních her. „Poté co jsem zakusil úspěch jako humorista, okamžitě jsem zvážněl. Myslím, že mám v hlavě nějaký osten výstřednosti. Nemohu si pomoci.“
Čtenář se dále dozvídá o význačných a zajímavých lidech, s nimiž se autor setkal na cestách a při pobytech v cizině. V Americe, kterou procestoval, ho šokovalo kruté zacházení s černochy. „Neexistuje omluva pro žádné zranění z rukou jakéhokoliv bělocha. Americká spravedlnost není barvoslepá. Copak ty křivdy nikdy neskončí?“  

Jerome zmiňuje i tíživé zážitky z první světové války. Pro svůj věk 55 let sice nebyl přijat mezi vojáky, ale na podzim roku 1916 mohl nastoupit ve Francii jako řidič sanitky a převážel raněné z bojiště nebezpečnými a často i obtížně sjízdnými cestami. „Byla to náročná zima a stál proti mně můj věk. Na jejím konci už jsem se na další práci necítil. Vrátil jsem se vyléčen z posledního kradmého respektu, který jsem mohl vůči válce někdy chovat…. Nedokážu říci, zda jsme něčeho dosáhli, kromě toho, že jsme učinili zadost potřebám svého svědomí.“

Poslední kapitola - Pohled do budoucna je zároveň pojata jako ohlédnutí do dětství a mládí, které v posledních letech otcova života bylo holým bojem o přežití, jak potvrzují i pečlivě vedené zápisníky jeho matky, které nezřídka cituje. Zamýšlí se nad vztahem k Bohu, aby dospěl k poznání: „Ale pokud Ho vskutku hledáme, nechť nám nechybí odvaha. Je možné, že v nějaké soutěži, na kterou už jsme sami zapomněli, jsme vyhráli více, než jsme poznali. On si bude pamatovat, kde jsme uspěli. A věříme, že tam, kde jsme selhali, On nám, s pochopením, odpustí.“

Vyšehrad 2017, 256 s.

Dana Vondrášková

 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

08-opava-jakartovice
krajsky-odborn09
img_3665
61_vylet_2809-1353
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.