Cvičení s Jaroslavem Wojnarem * Projekt Podané ruce II. * Zooterapie Euroklíč
Banner
Rubriky Knižní novinky Dědečkův deník

Dědečkův deník

Dědečkův deník

Libuše Koubská
Obyčejný život v neobyčejných dějinách. Nebo naopak?


Mezi řadou autobiografií a memoárů jednoznačně vyniká Dědečkův deník Libuše Koubské, vydaný nakladatelstvím Vyšehrad. Nejde přitom jen o autentické zápisky strastiplných zážitků autorčina dědečka na haličské frontě a v ruském zajetí, ale především o věrně a s vnímavou kultivovaností zachycené osudy obyčejné česko-německé rodiny, která musela překonávat těžké zkoušky tíživých let obou světových válek i následného období do roku 1953.

Libuši Koubské (nar. 1948), zkušené novinářce a úspěšné spisovatelce, se podařilo mimořádným způsobem zachytit svědectví z let, která generaci našich prarodičů a později i rodičů zasáhla obzvlášť svíravým způsobem. Spolu s její rodinou, jejímž hostem se při četbě jakoby mimovolně stáváme, prožíváme éru neklidných let 1880-1953 s přesahem do dnešních dnů, kdy se autorka v souhrnné vzpomínce ohlíží zpět.

Úvod knihy představuje jejího dědečka Josefa Bačovského, třiatřicetiletého muže, jenž je záhy po sňatku s Marií, pocházející z německé rodiny, povolán do války jako rakouský domobranec. Hned od prvního dne 1. srpna 1914 až do 23. září 1918 si do sešitu zapisuje stručné poznámky z bojů na haličské frontě i další události. „Z šesti nás soudruhů z vesnice zůstal jen já sám, čekaje též brzký konec života.“  V den, kdy jeho syn slaví první narozeniny - 24. listopadu 1914, zaznamenává francouzsky, že od tohoto dne je le prisonnier de guerre, válečný zajatec. Líčí dlouhou a nebezpečnou anabázi v ruském zajetí. Za otrockou prací byl s dalšími muži převážen do dalekých míst Ruského impéria, procestoval desítky tisíc kilometrů a poznal rozlehlou Ukrajinu, oblast Kaspického moře, Tbilisi, Baku, Čeljabinsk, Perm, Petrohrad i Sibiř. Ale „Pro továrního tkalce z Českomoravské vysočiny je to mimo jiné extrémně zajímavý čtyřletý trip.“ V září 1918 přijíždí Josef z válečného zajetí na dovolenou domů do Moravské Chrastové, kde ho nedlouho poté zastihne konec války. Začátek nového života s pětiletým synem Ernstem/Arnoštem, k němuž brzy přibyla sestřička Gita, nebyl jednoduchý, stejně jako osud této česko-německé rodiny, zasažené nacionálním konfliktem. Doba jim sice nabízela určité naděje, jiné však nadobro vzala.

Autorka, aniž by někoho soudila či obviňovala, popisuje události těžce zkoušené rodiny. Poutavě sděluje, co prožívali v poválečných i krutých padesátých letech, do nichž se ona sama narodila. Vzpomíná pravdivě, věcně, bez přehlcení sentimentem na násilné odtržení příbuzných, přinucených k přesídlení do sovětské okupační zóny Německa, na bolestný proces kolektivizace i rodinné tragédie. Představuje své předky jako statečné, spravedlivé, laskavé a noblesní, za všech okolností držících při sobě. Mít pořádek kolem sebe i v sobě, přijmout nepříznivou skutečnost, kterou nelze ovlivnit, a přitom neslevit z důležitých zásad, které pomáhají překonat těžkosti a upevňují rodinnou soudržnost a lásku, bylo pro ně samozřejmostí.

Ačkoliv povinná četba již není povinnou, lze právě tuto publikaci doporučit jak do školní výuky, tak jako svědectví historie, připomínající dalším generacím otisk jejich minulosti. Jde o důvěrnou výpověď o životě výjimečné rodiny a zároveň o unikátní dokument s přesnými reáliemi doby. Soukromé fotografie, mapa trasy míst, která Josef poznal za svého zajetí i ukázka z jeho deníku, doplňují text knihy, již důstojně uzavírá doslov Petra Pitharta, zamýšlející se nad větou: „Osud se rozjel, aby s tím už nikdy nepřestal…“

Slavnostní prezentace knihy se za velkého zájmu veřejnosti uskutečnila v Literární kavárně Knihkupectví Academia v Praze 15. června 2017. Kromě autorky knihu uvedla odpovědná redaktorka Marie Válková, Vladimír Kučera a Petr Hora-Hořejš.

Vyšehrad 2017, 176 s.

Text a foto: Dana Vondrášková


Slavnostní prezentace knihy se zúčastnili Vladimír Kučera jako moderátor, odpovědná redaktorka Marie Válková, autorka Libuše Koubská a Petr Hora-Hořejš.

 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Pozvánka na besedu

Náhodné obrázky z naší Galerie

hipo4
P5303051
P6231602
p1140664
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.