- něco nám ale říká:.

„Nesmíš to vzdát, musíš tou cestou projít.“

- musíme jít dál a dál a podaří se. Jdeme znovu dál a dál, pokračujeme v naší cestě a najednou zase upadneme a zjistíme, že se sami nedokážeme zvednout.

Tak čekáme... a čekáme.

Z ničeho nic se před námi natáhne ruka a pomůže nám vstát a my zjistíme, že celou naši cestu jsme nikdy nebyli sami, že jsme s sebou stále měli nějakého přítele, který nás hlídal a ochraňoval.

Já to měl tak, že nejdříve tím přítelem byli rodiče, poté moji přátele a později Bůh – lásky života. Všichni mě nechávali poučit z vlastních pádů a vzestupů, ale když viděli, že jsem dopadl příliš tvrdě a nedokážu se sám zvednout, tak mi podali pomocnou ruku. Jdou pořád se mnou po mé cestě životem. A když vidí, že padám, znovu mě zvednou a nenechají spadnout, právě proto, abych se poučil a nedělal pořád tu stejnou chybu.

Stačí jednou škobrtnout a pochopíš, že vrátit se nelze, že musíš dojít až na konec. Za žádný pád se nestyď, poněvadž ať se ti děje cokoliv, vše tě formuje do určitého vztahu. Vztahu, jenž být samotnou gentrifikací (přirozené začleňování do života). Při prvním tvrdém pádu ale zjistíš, že na světě nestojíš sám, a že NIKDY NEBUDEŠ SÁM !!!...

Pavel Novotný