Proč vždy trpí lidé s dobrým srdcem, s tak velkým srdcem?  Vždy mám víru, že lidi jsou ve své podstatě dobří. Říká se, že odpovědi máme hledat sami v sobě.

Jak, když vlastně ani nevíme kdo jsme, kam jdeme, kam směřujeme?

Tuším, že to může být jen klišé pro lidi, kteří chtějí pomoci všem kolem sebe, i když sami si na tu otázku nedokáží odpovědět.

Žel, ne všichni konají tak, jak nejlépe dokáží, věří tomu že tak konají, tudíž je to pouze subjektivní a nelze objektivně hodnotit. Musíme se zbavit přirozenosti člověka, změnit i to, co je nám mnohdy příjemné.

Poněvadž jsme Božské duše a my všichni máme možnost zítřky přetvořit v lepší den, musíme si jenom přiznat že potřebujeme pomoc a rozhodnout se.

Kdo by měl rád slovo „musíš“? Kdo by rád a poslušně dělat to, co musí? Bez námitek? Ne, nikdo. Jediná možnost jak to říci jinak je „chtít“.

Chtějme to změnit a být lepšími, chtějme svět, kde není utrpení, chtějme neubližovat sobě a následně druhým, abychom tím ospravedlnili svou lenost.

Chtějme si vážit okamžiků a zbytečně nespěchat neustále někam, kde ani nenajdeme to co hledáme. Věřte, že tento čas, ať ho milujete či nenávidíte, je náš.

Buďme proto vnímavější a nebojme se projevit notnou dávku solidarity.

Láska má mnoho forem, ale kdo miluje opravdově a hluboce, ten je teprve svobodný.

Život se neodehrává zítra, za týden, za měsíc - ale tady a teď.