Překvapení (Dobromysl.cz)
Pátek, 15 Červenec 2016 09:32 | 
K
aždý určitě už slyšel o tom, že nevidomí lidé kompenzují své postižení „zostřenými“ smysly. Lépe slyší, prsty mají tak citlivé, že jimi mohou i číst. Toto tvrzení platívá i pro další postižení, jenom někdy ta „věc“
, ve které daní lidé vynikají a která je kompenzací jejich postižení, může být něco zcela nečekaného. Často to dokonce bývá něco, o čem jsme nikdy ani neuvažovali.
Můj syn Nicholas má velmi zranitelnou kůži, což znamená, že nemůže běhat či skákat, a některé dny nemůže ani chodit. Tělo má silně zhmožděné, a tak se celý den dívá na televizi nebo hraje videohry, protože prostě nic jiného ani dělat nemůže. Když mu bylo dva a půl roku, manžel mu koupil počítačový program pro děti. Posadili se k němu a otec ho naučil, jak má s programem zacházet. Mně se zdálo, že je na to příliš malý, ale on si s ním hrál tak dlouho, až to zvládl. Když mu bylo tři a půl roku, znal barvy, písmena, čísla a mnoho dalších věcí. Na paní, co k nám o rok později přišla, aby zjistila, jestli je syn připravený na nástup do školky, udělalo velký dojem, když Nick dokázal pojmenovat všechna zvířata na obrázcích.Vynikal ve školce a později i ve škole. Za pár let získal cenu za nejlepšího studenta měsíce. Nyní domů nosí samé jedničky. Ale… stejně jsem překvapená. Má se zdravím tolik problémů – musí docházet na krevní transfuze, absolvuje bolestivé výměny obvazů, je mu zaváděna umělá výživa do žaludku, má problémy s ústní dutinou a vyměšováním – až by si člověk řekl, že škola pro něj bude vedlejší. Kdepak, on do ní chodí rád. Díky škole se může cítit jako normální dítě, pochvaly mu dělají velkou radost, rád se cítí výjimečný a rád je ve společnosti druhých dětí. Nevím, jestli je opravdu chytřejší než ostatní děti, možná mu jen neodvádějí pozornost běžná rozptýlení. Lépe se soustředí, dává větší pozor a protože má i asistenta, dostává se mu individuální péče, která je nedocenitelná.
Můj syn Nicholas má velmi zranitelnou kůži, což znamená, že nemůže běhat či skákat, a některé dny nemůže ani chodit. Tělo má silně zhmožděné, a tak se celý den dívá na televizi nebo hraje videohry, protože prostě nic jiného ani dělat nemůže. Když mu bylo dva a půl roku, manžel mu koupil počítačový program pro děti. Posadili se k němu a otec ho naučil, jak má s programem zacházet. Mně se zdálo, že je na to příliš malý, ale on si s ním hrál tak dlouho, až to zvládl. Když mu bylo tři a půl roku, znal barvy, písmena, čísla a mnoho dalších věcí. Na paní, co k nám o rok později přišla, aby zjistila, jestli je syn připravený na nástup do školky, udělalo velký dojem, když Nick dokázal pojmenovat všechna zvířata na obrázcích.Vynikal ve školce a později i ve škole. Za pár let získal cenu za nejlepšího studenta měsíce. Nyní domů nosí samé jedničky. Ale… stejně jsem překvapená. Má se zdravím tolik problémů – musí docházet na krevní transfuze, absolvuje bolestivé výměny obvazů, je mu zaváděna umělá výživa do žaludku, má problémy s ústní dutinou a vyměšováním – až by si člověk řekl, že škola pro něj bude vedlejší. Kdepak, on do ní chodí rád. Díky škole se může cítit jako normální dítě, pochvaly mu dělají velkou radost, rád se cítí výjimečný a rád je ve společnosti druhých dětí. Nevím, jestli je opravdu chytřejší než ostatní děti, možná mu jen neodvádějí pozornost běžná rozptýlení. Lépe se soustředí, dává větší pozor a protože má i asistenta, dostává se mu individuální péče, která je nedocenitelná.
Všechny děti s postižením mají nějakou kompenzaci, něco, v čem vynikají. Získávají tak náhradu za to, v čem nedostačují, i když je to třeba zdánlivě nevýznamná schopnost milovat. Hledejme tyto dary a važme si jich!