Vánočku dnes najdete snad v každé pekárně nebo potravinách. Kdo by to byl řekl, že vánočka je jedním z nejstarších vánočních obřadních pečiv a ještě nedávno byla skutečnou vzácností a specialitou. O tom, že zmíněné pečivo skutečně bylo, dalo by se říct, jedním ze symbolů Vánoc svědčí fakt, že o něm psal již mnich Jan z Holešova z Břevnovského kláštera, který žil v době vlády krále Václava IV.

Ve středověku se však vánočka objevovala jen na stolech šlechticů a mlsných konšelů, tedy středověkých přísežných členů městské rady. Během Vánoc však radní dopřávali dobroty nejen sobě, ale i druhým. Za obecní peníze se nakupovalo velké množství ryb i štědrovečerních húscí. Jídlo se pak rozdávalo chudým. Húsce nebyly nic jiného než štědrovky, či dodnes známé a oblíbené vánočky. V dřívějších dobách, byly vánočky oblíbeným vánočním dárkem. Již od středověku bývaly totiž vánoční dárky nezřídka součástí uzavíraných smluv. Jednalo se v podstatě o nějaký stálý poplatek. A tak i vynikající pletánky z kynutého těsta patřily k smluvní mzdě.

Například v Plzni mohli mít konšelé, pověžní a šatlavní o Vánocích vánočky za čtyři groše. Pro zvoníka a branné pak byla k dispozici za dva groše. Hrobník měl podle smlouvy na vánočku nárok v Jindřichově Hradci. Pokud se oženil, pak už pouze na polovinu, protože zbytek patřil podle svatební smlouvy jeho ženě. Titul nejštědřejších však i tak patří právě staroměstským konšelům, kteří, jak již bylo i výše zmíněno, dávali vánočky i kapry zemským úředníkům, pražskému arcibiskupovi, farářům všech kostelů v Praze, rektora, čili ředitele Karlovy univerzity. Na zmíněné dárky se mohli těšit i hlásní, převozníci a hrobníci. Zkrátka nepřišla ani „zadní zběř“, do které patřil městský kat se svými pacholky, dále pak ras a hospodář, který měl na starost chod vězení. Pokud jde o ryby, ty byly a pořád jsou považovány za postní pokrm. V minulosti Byly výslužkou pro školáky, chudé v chudobincích a taky pro vězně. Ani na stolech samotných radních a konšelů ale na Štědrý večer štědrovka, chcete-li vánočka, nechyběla. Dostávali jich z městské pokladny osmnáct. Ještě lépe na tom byli páni starší, ti jich dostávali až šestadvacet, stejně jako úředníci města. Na soudce čekalo vánoček čtrnáct. Ne všichni však o Vánocích obdarovávali druhé z vlastní vůle. Někdy to prostě byla smluvní povinnost.

Na konci 18. století i v 19. století měli pražští obchodníci ve zvyku odměňovat o Vánocích své stálé zákazníky štědrou výslužkou. U řezníka na ně čekali vynikající klobásy, nákladníci nabízeli pivo. A pekaři? Co by ti mistrové v bílých zástěrách mohli dávat jiného než než krásně vypečenými štědrovkami, tedy vánočkami. Postavení pekařů bylo v českém hlavním městě odnepaměti významné. Představte si, že ve druhé polovině 14. století byla Praha domovem až 157 pekařských mistrů. V díle jim pomáhali podruzi a učednicí. V 15. a 16. se všichni pekaři nějak specializovali. V té době jste mohli potkat v Praze pecnáře, v jejichž pekárnách se pekly pouze hrubé chleby. Koláčníkům lidé vděčili za sladké koláče. Pernikáři dodávali oblíbený perník. K oplatečníkům si lidé chodili pro oplatky. Byli tam i caletníci, podle kterých byla pojmenována Celetná ulice. Příprava mazanců a jemného bílého pečiva taková byla práce mazanečníků.

Pekaři byli na svoje řemeslo přirozeně hrdí. Každoročně se o štědrovečerním dopolední vypravovali s dárky na Pražský hrad. Celkem šest pekařských tovaryšů v bílých oděvech neslo na ramenou ohoblované prkno, na kterém byla dlouhá vánočka s mandlemi a hrozinkami pro nejvyššího purkrabího. Na cestu jim při tom vyhrávala hudba. Hudebníci průvod doprovázeli. Obyvatelé Prahy se samozřejmě na takovou událost chodili dívat. Čekali na průvod už před Karlovým mostem. Nejen vánočka se však těšila jejich obdivu, ale i hezké mladíky, kteří ji nesli. Občas bylo dokonce obdivovatelů tolik, že městská stráž musela obklopit pekaře, aby se vánočce cestou na Pražský hrad nic nestalo. Kdyby se totiž tato vánoční delikatesa zlomila, nebo kdyby ji tovaryši upustili, měl by celý pekařský cech náramnou ostudu, úplnou pohromu. Někdy šly s průvodem i děti pekařských mistrů i pomocníků. Pražanům shromážděným kolem z jejich košíků rozdávaly malinké vánočky. Za odměnu dostávaly drobné mince.

Zatímco pro dnešního člověka je vánočka naprosto běžným pečivem, pro naše předky to byla skutečná pochoutka, obzvláště ta štědrovečerní. Receptů na její přípravu byla celá řada. V rodinách měl každý jednotlivý člen nárok na vlastní vánočku. Taková vánočka se pekla z bílé mouky, přidávaly se do ní mandle a hrozinky, z koření pak anýz, či fenykl. Kromě toho se připravovaly i vánočky z běžného kynutého těsta, na kterých si pochutnávala čeleď. Teprve v 19. století se však vánočka zapíjela kávou. Před tím museli lidé vzít zavděk mlékem nebo tzv. odvárkou. Odvárku bylo třeba uvařit přinejmenším tři dny před Štědrým dnem. Měla pak čas se, jak se patří, proležet. K přípravě zmíněného nápoje bylo zapotřebí rozvařených sušených hrušek a švestek. Sušené ovoce se nejdřív prolisovalo cedníkem. Výsledkem byla hustá kaše, do které se dávala povidla, vlažná voda, cukr nebo med, nastrouhaný perník a chybět nesměla ani skořice a hřebíček. Všechno se povařilo, bylo ale při tom třeba důkladně míchat. Pak se ještě do odvarky přidaly ořechy s hrozinkami. Vraťme se však k vánočkám. Vánočky se sice doma pekly, bylo ale možné si je i koupit. Tato dobrota mohla být stejně velká jako větší houska, ale také jako vykrmená kachna, či svatomartinská husa. Některé vánočky zkrátka připomínali svou velikostí trpaslíky, jiné obry. Obrovské vánočky přinesly slávu Jindřichově Hradci. Ty nejmenší byly k mání za deset grošů. Za stejnou cenu si však mohl člověk v hostinci pochutnat na celé štědrovečerní večeři s několika chody. Labužníkům ale tato lahůdka stála za to. Dokonce se na předvánočním trhu v hlavním městě objevovaly formanské vozy, které tyto vánočky přivážely až z Jindřichova Hradce.

Lidé však nebyli zdaleka jediní, kdo si během Vánoc pochutnávali na vánočce. Například na Šumavě bylo zvykem, že hospodář o Štědrém večeru hodil do studny, aby nebyla po celý příští rok nouze o vodu. Kousek vánočky mohl, a vlastně musel o Vánocích „spořádat“ i oheň.

Tak vidíte, co vánočka znamenala pro naše předky. Možná si na to vzpomenete, až budete o Vánocích jíst vánočku i vy. Nikde není psáno, že v dnešní moderní době, se vánočka nemůže stát vánočním dárkem. Právě naopak, taková dobře upečená, tradiční, vánoční vánočka, by mohla příjemně překvapit a potěšit kdekterého labužníka. Zvlášť bude-li darovaná s láskou.

Krystyna Kędziorová